Nejsem jeho ženou ; pokračování CLXVIII.

Když přišla domů Simran a děti, byla již připravená večeře. Do pokoje pro nás přišel Rahul, protože si prostě nemohl nechat ujít příležitost vyrušit nás ze soukromí. Vlastně musel být celou dobu jak na trní v představách, co se na mém pokoji asi tak odehrává.

Robert předal Simran pugét, který jí přinesl. Byla potěšena. „Květinu jsem už dlouho nedostala. Velice děkuji, Roberte!“ řekla a hodila vyčítavým očkem po Rahulovi. Z jejího vyprávění z minulosti jsem věděla, že Rahul byl dokonalý a pozorný manžel. Tak jak si dárečky a kytkami rozmazloval mě, tak to dělal i dříve u ní. Ustálo to právě s nástupem mě. Zda ještě před mým nastěhováním do Indie, to jsem nevěděla. Po mém příletu ale určitě.

Zasedli jsme ke stolu, Robert vedle mě. Kuchařka nám naservírovala pečené kuře a odešla. Na mě, Roberta a Rahula musel být legrační pohled. Znechuceně jsme se dívali na talíř, a pak se zoufalstvím v očích jeden na druhého. „Co je? Proč nejíte?“ podivila se Simran. Čekala jsem, kdy jí Rahul vysvětlí, že jsme jedli, jak nám slíbil. Nějak se do toho ale neměl. Robert, aby neurazil paní domu, leč ona jídlo nevařila, začal si vkládat malá sousta do úst. Já s Rahulem jsme ho následovali. Po chvíli zase Simran promluvila: „Takže, Roberte, Petra nám říkala, že bys s námi chtěl o něčem mluvit.“ Možná to pro Roberta nebyl úplně příjemný rozhovor, ale v tu chvíli to pro něj bylo vysvobození, protože mohl přestat jíst. Složil příbor do talíře a opatrně začal: „Víte, Petře se stýská po její rodné vlasti. Indii miluje, ale i tak ji to táhne domů.“ „Petra je ale doma tady, u nás!“ přerušil ho Rahul, který už nejspíš tušil, kam hovor povede. Robert přikývl. „Buďte si, pane, jistý, že i ona to tak cítí. Ale rodná vlast je prostě rodná vlast. Žila tam přes 27 let. Má tam své kamarády… Chtěla by tam jet na několikadenní návštěvu. A já jí rád slíbil, že až budu mít všechny zkoušky hotové, což bude koncem tohoto týdne, dovolí-li to Alláh, že bych ji tam vzal. Pochopitelně na moje náklady.“ Rahul se dle mého očekávání tvářil nepřístupně. „To nepřichází v úvahu!“ zamítl to hned. Robert smutně pokýval hlavou. „Samozřejmě jsem si to sám podmínil tím, že vy musíte souhlasit.“ Řekl. „Nesouhlasíme! To byl velice krátký rozhovor!“ řekl zase přísně Rahul a pustil se zuřivě do jídla. „Ne, to tedy nebyl! Zajímalo by mě proč!“ ozvala jsem se já. „Také by mě zajímalo, co máš zase za problém.“ postavila se na mnou stranu Simran. „Jak, co mám zase za problém? To je snad jasné, ne?“ rozčiloval se Rahul. Chudáci Raj s Anjali jen přihlíželi k tomu, jak se doma schyluje k bouřce. „Mně to tedy moc jasné není, Rahule! Jsem snad tvým vězněm? Nemám právo se už podívat do Čech?“ nenechala jsem si nic líbit. „Nenafukuj to, Petro! Nikdo z tebe vězně nedělá. Až budete s Robertem svoji, leťte si tam klidně na rok! Do té doby ne!“ „Jenže až budeme mít po svatbě, Robert bude mít zase školu! Navíc si myslím, že by ho moje kamarádky mohly poznat ještě před svatbou, ne až na ní!“ V Rahulovi hrklo. Nejspíš úplně vypustil z mysli Jarku a Andreu. Takže ho ani nenapadlo, že bych je mohla na svatbu pozvat. A pochopitelně se obával, jak se asi dívky zachovají, až se dozví, jaké příkoří na mě napáchal. „Máš pravdu, Petro. Není na tom nic špatného.“ Přitakala mi Simran. „Ale drahá, to přeci nejde!“ Rahul byl v úzkých. Už věděl, že jak je Simran na mojí straně, nepřehádá nás. „Proč by to nešlo, Rahule? Opět ta samá písnička? Žena a muž nemůžou být přes noc o samotě v jednom bytě, pokud nejsou manželé? Dovol mi, abych ti připomněla, že ty sám jsi v mém bytě trávil několik nocí a to ještě v době, kdy o nás potupně psala média ty nesmysly! A to ti nevadilo? Robert je můj regulérní snoubenec. Myslím si, že je to víc přijatelné, než dva tajní milenci!“ „Jenže my nebyli milenci!“ lhal Rahul. „Samozřejmě, že nebyli! Ale pro veřejnost ano! A řešil jsi snad, co našemu výletu řeknou?“ „Nikdo o něm nevěděl! Čechy jsou tak daleko, že to nikdo nevyšťoural!“ „Tak! A úplně stejně se to dá udělat i teď! Pokud se bojíš lidí na letišti, může se nám najmout soukromé letadlo.“ „Já řekl ne, Petro! A už jednou jsem ti povídal: Můj dům, má pravidla! Dokud tu žiješ…“ Prudce jsem vstala od stolu. „Dokud tu žiju? Já jsem ti zase, Rahule, řekla, že nejsem tvá dcera, abych tě musela poslouchat! Takže si teď jdu sbalit a stěhuji se!“ „Ne!“ vykřikla v zoufalství Anjali. Robert mě něžně chytil za ruku. „Princezno, to není nutné!“ „Je to nutné, Robí! Rahul nemá žádný papír na to, že by za mě nesl zodpovědnost. Že se sám jmenoval mým otcem, to je jeho problém!“ „Trošku pokory by ti neškodilo, děvče!“ vykřikl na mě Rahul. „Nebudu pokorná!“ zakřičela jsem také. Simran chytla Rahula za ruku. „Ať teď zní Petra sebenevděčněji, má pravdu. My jí nemůžeme stále zasahovat do života. Doteď dělala vše, co jsme chtěli. Můžeme jí taky prokázat trochu dobré vůle.“ Simran tím právě narážela na nucené zasnoubení, ale také přímo to před Robertem říct nemohla. „Uděláme to jednoduše, Rahule. Buď svolíš, nebo mě v tomto domě vidíš naposledy a médiím si moje odstěhování ještě před svatbou vysvětluj, jak chceš.“ Vztekle odmrštil příbor na stůl. „Dobře! Chceš do Čech, tak já tě tam vezmu! Beztak nemůžu pracovat!“ „Asi jsi mi špatně rozuměl! Já tam nechci s tebou! Chci Roberta představit svým přátelům!“ „Tak pojedeme všichni tři! To je moje podmínka!“ „ty si nebudeš klást podmínky! Jdu si zabalit!“ Vykročila jsem od stolu. „To je vydírání, Petro!“ řekl spíš zoufale, než rozzlobeně. „A ty mě zase omezuješ!“ Anjali sepjala prosebně ruce. „Tatínku, dovol to Petře, prosím! Nechci, aby odešla už teď! Mám ji ráda!“ „Nepleť se do toho, Anjali!“ okřikl ji. „Neřvi na ní! Slušně tě o něco poprosila! A jestli máš vztek na mě, nevylévej si ho na ní!“ zakřičela jsem tak, že i nádobí na stole poskočilo leknutím. Anjali se rozbrečela a Rahul na mě nechápavě zíral. „Jsem ochotný ti tolerovat všechno, Petro! Ale rozhodně ne to, že mi budeš diktovat, jak se mám chovat ke svým dětem!“ „Skutečně? Zrovna dnes jsme se bavili o tom, jak výborný otec jsi! Tak to beru zpět! Vůbec tě nepoznávám! Před necelým rokem jsem poznala muže, kterého musel každý okamžitě milovat! Věčně usměvavý, vlídný a milý. Teď tu ale sedí protiva, kterému se pořád něco nelíbí! Všem jen nadává a zakazuje! Já ti něco povím! Říkal jsi, že až se vdám za Roberta, nepřestanu být součástí téhle rodiny. Že se budeme navštěvovat. Ale nebudeme! Pokud se nad sebou nezamyslíš a nezměníš se, zpřetrhám s tebou veškerá pouta!“ „Didi…“ zašeptala v slzách Anjali. „V klidu, Anjali! To se týká jen tvého otce. Tebe ne, ani nikoho dalšího.“ V Rahulových očích se objevily slzy vzteku a bolesti. „Myslíš to vážně?“ „Smrtelně vážně! A teď řekni, přestaneš dělat problémy, nebo se mám jít sbalit?“ „Petro, chápu tvou zlobu, ale tohle nebude přeci jen nutné.“ Řekla mírně Simran. „Obávám se, že bude! Já mám jen jedny nervy! A klidně bych o ně mohla brzy přijít! Takže, Rahule, jak ses rozhodl?“ Díval se na mě snad i vyplašeně. Znal už různé mé stavy, ale takto rozčílenou mě ještě nezažil. Asi z toho šoku nebyl schopný odpovědět. Já ale chtěla jasně slyšet, že do Čech můžeme. „Fajn! Roberte, jdeme!“ zavelela jsem. Robert se nejistě podíval na Simran. Srdce mu radilo jít se mnou, ale rozum mu říkal, neodporovat starším. Simran nepatrně přikývla, aby šel se mou. Zvedl se tedy od stolu. Chytla jsem ho za ruku a vykročili jsme směrem k mému pokoji. Ještě jsme ale ani nestihli opustit kuchyň, když k nám přiběhl Rahul a zezadu mne objal. „Ne, neodcházej! Ne takhle! Dobře, leťte spolu do Čech. Jen neopouštěj můj dům s nenávistí v srdci, prosím!“ řekl div ne plačky. Čekala jsem jakoukoliv reakci, ale tuhle tedy ne. Rahul mě přede všemi objal a prosil, ať neodcházím! „Prosím, vraťte se ke stolu.“ Řekl zase. „No, dokud mě nepustíš, těžko si budu moct sednout.“ Řekla jsem již mírně. Pustil mě tedy ze svého objetí. „Ještě něco, Rahule! Omluv se Anjali! Byl jsi k ní nespravedlivý!“ přikázala jsem. Pokorně přikývl a otočil se na svou dceru, která stále plakala. „Promiň, miláčku. Tátův hněv nepatřil tobě.“ „To nic, tatínku. Mám tě ráda.“ „A já tebe.“ Odpověděl jí. Simran spokojeně spráskla ruce a zamnula si je. „Tak teď už bychom snad mohli v klidu dovečeřet, ne?“ „Nemohli, Simran.“ Řekla jsem. „Proč ne? Je tu ještě nějaký problém?“ zeptala se. „Takový maličký. My už totiž jedli. Když jsme přijeli z nemocnice, měli jsme hlad. Nechtěli jsme vám to říkat, abyste se nezlobila. Ale obávám se, že jestli jeden z nás sní ještě jediné sousto, tak praskne.“ Vysvětlila jsem. Simran sice nechápala, jak jsme mohli mít hlad, ale nešťourala se v tom. „Dobře. Ale sedět s námi u stolu můžete, ne?“ zeptala se s úsměvem. Oddechli jsme si všichni tři, že už do sebe nemusíme cpát jídlo na sílu.

Simran se snažila u stolu navodit přátelskou atmosféru, ale nedařilo se. Hádka byla až příliš ostrá. Teď jsme byli všichni zamklí. Ona nám pokládala jednu otázku za druhou, ale odpovídali jsme stroze. Když konečně ona a děti dojedli, Anjali s Rajem hned odešli do svých pokojů. „Pokud vám to nebude vadit, také bychom šli s Robertem ke mně, než se půjde spát.“ Řekla jsem. „Ach, já myslela, že bychom si mohli dát společně víno.“ Řekla Simran. Zavrtěla jsem hlavou. „Já nemám chuť a Robert nepije alkohol.“ Vysvětlila jsem. „Roberte, ty jsi abstinent?“ zeptala se překvapeně. Robert se zdráhal odpovědět, aby neurazil Rahula. Usnadnila jsem mu to. „Však Simran víte, že muslimové alkohol pít nesmějí.“ Přikývla. „No jistě, zapomněla jsem. Rahul tohoto zákazu nikdy nedbal.“ „Myslím si, že takové malichernosti bůh neřeší.“ Osvětlil nám Rahul. Robert přikývl. „Rozumím a nesoudím vás. Přesto zůstanu u abstinence.“ Chytla jsem Roberta za ruku a chtěla ho odvést do pokoje, ale Rahul mě zastavil položením dlaně na moje rameno. „Petro, počkej! Neměli bychom si teď promluvit všichni čtyři v klidu bez emocí?“ Ušklíbla jsem se. „V klidu a bez emocí to mělo být před dětmi, Rahule. Bohužel jsme to opět nezvládli.“ Přitakal. „Nezvládli. Ale můžeme to v klidu probrat teď.“ „Co chceš ještě probírat? Snad se řeklo, že do Čech můžeme, ne?“ „Ano, řeklo. A platí to. Ale nezaslouží si snad Robert vidět, že spolu dokážeme mluvit i bez hádek?“ „Vidí to právě teď. Víc, myslím, vidět nepotřebuje.“ Rahul se podíval na Roberta. „Na první rodinnou večeři nebudeš asi vzpomínat rád, že?“ „Bez obav, pane. Chápu, že to všechno děláte z lásky k petře. Jak už jsem dnes řekl v autě, vy jí máte moc rád, a tak máte snahu ji ochraňovat před skandálem za každou cenu. Ona je ale moc hrdá s je z Čech zvyklá na úplně jiný styl života. Proto ty hádky. Rozhodně to ale neznamená, že vy byste ji chtěl omezovat, a že ona by byla nevděčná. Jste jen prostě příliš odlišní.“ Rahul přikývl. „Jsi rozumný. A děkuji za tvou schovívavost. Nemělo se nám stát, takto ztratit nervy, když máme hosta.“ Vložila jsem se do toho já: „ono by se to nemělo stávat vůbec, Rahule. Nejen před hosty. Ale co naplat. My to už prostě nezvládáme. Vše se vyřeší mým odstěhováním. Mohl být už klid. Zbytečně to utrpění protahujeme.“ V očích se mu zase objevil smutek a zklamání z toho, že chci dům opustit dřív, než je nutné. Nechtěla jsem. Ale také mě už nebavilo žít v neustálých hádkách. „Protože chci, aby vše bylo tak, jak má být. Ty máš dům opustit jako nevěsta za tři měsíce. A nechci, abys odcházela s tím, že mě nenávidíš. To už jsem ti řekl. „Ano. A celkově vše důležité už bylo vyřčeno. Teď už se můžeme jen opakovat. A to mě už nebaví. Pořád se to všechno opakuje! Hádky každý den, o jednom a tom samém. My už půjdeme ke mně. Robert není nejspíš zvyklý ponocovat jako my. Tak ať si ho ještě užiju, než půjde spát.“ Rahul se nadýchl, že něco poví. „Řekla jsem užít si jeho, Rahule! Ne s ním!“ Zoufale se usmál. „Nechtěl jsem říct nic na toho téma. Ale dobře, už jděte.“

Nejsem jeho ženou ; pokračování CLXVII.

„Občas nestačím zírat na to, jaký vztah s panem Rahulem máš.“ Řekl mi Robert, když jsme procházeli mezi regály se zbožím. Trošku ve mně hrklo. Začínal snad něco tušit? „Jak to myslíš?“ zeptala jsem se nejistě. „Tak celkově. Pořád se pošťuchujete a hádáte. Ty si k němu dovolíš hodně a on si to nechá líbit. Nedokážu si představit, že bych takto mluvil já s otcem. Neber si má slova nějak zle, prosím. Vůbec to tak nemyslím. Když to nevadí jemu, je to tak v pořádku. Každý si ve svých vztazích nastavuje mantinely sám. Jen si myslím, že ty si k němu můžeš dovolit nejvíc z jeho rodiny.“ Přikývla jsem. „Asi ano. Ale to proto, že nejsem ani jeho manželka, ani jeho dcera. Rahul se rád nazývá mým otcem. Ale pravda je taková, že jím prostě není. A než si mě vzal k sobě, byli jsme několik měsíců jen přátelé, ne rodina. A přátelé by k sobě měli být upřímní, ne? Takže pokud se mi něco nelíbí, bez ostychu mu to řeknu.“ Robert se usmál. „Někdy mě až dojímáte.“ „Čím, prosím tě?“ „Jste na sebe jak psi, ale přesto z vás vyzařuje, jak moc se máte rádi. Myslím si, že by ti plno žen z celého světa nejraději vydrápalo oči. Co by daly za to, kdyby byly ve tvé pozici.“ „Hlavou mi problesklo, jak moc se Robert mýlí. Nikdo normální by nechtěl být na mém místě. Veřejnost vnímá jen to, co jí naservírují média. Takže chvíli jsem pro ně byla Rahulovou milenkou a teď něco jako nevlastní dcerou, kterou má jen velmi rád. Jenže já byla jeho bývalá snoubenka, které zůstalo jen bolavé srdce a nutnost smířit se s tím, že jsem pro něj už jen objekt, na kterém už může uspokojit své sexuální potřeby. To jsem ale nemohla Robertovi říct. Proto jsem s úsměvem odpověděla: „To věřím. Je skutečné štěstí mít Rahula ve svém životě.“ Robert do mě dloubl prstem. „A kdepak je ten idiot?“ Zasmála jsem se. „Někdy mě neskutečně štve. Ale máš pravdu v tom, že ho mám strašně ráda.“ Robert mě chytil kolem ramen. „A on tebe. Věřím, že byste za sebe dali ruku do ohně navzájem.“ Vrtalo mi hlavou, jestli svá slova Robert myslí skutečně tak, jak je říká, nebo jestli se mi snaží taktně naznačit, že tuší, jak to mezi námi je. Pak jsem ale ty myšlenky zapudila. Kdyby něco jen tušil, určitě by nebyl tak v klidu vzhledem k tomu, že jsem si měla brát jeho.

Když jsme měli nakoupeno, vydali jsme se zpět k autu. Robert otevřel kufr svého vozu. Pohlédli jsme na Rahula, který stále ležel na zadních sedačkách. Vypadalo to, že spí. „On usnul?“ zeptal se překvapeně Robert. Pokrčila jsem rameny. „Zjevně ano.“ „No jo, ale jak teď pojedu? Nechci ho probudit.“ Řekl mi, když nakládal nákup. Měla jsem tušení, že Rahul spánek jen předstírá, aby si z nás zase vystřelil. Spali jsme oba dost dlouho na to, aby byl unavený. Chytla jsem Roberta kolem pasu a přitiskla ho k sobě. „Dej mi pusu a uvidíš, jak se rychle vzbudí sám.“ Přesně jak jsem předpokládala, Rahul okamžitě otevřel oči a prudce se posadil. „Ne ne ne. Žádné miliskování v mé přítomnosti! To si nechce, až budete sami.“ Řekl. Začala jsem se smát. „Rahule, měl bys brzdit. Ještě si bude Robert myslet, že spolu něco máme, a ty že žárlíš.“ Byla jsem dokonalý pokrytec. Chtělo se mi zvracet ze sebe samotné. Ale pokud jsem si chtěla Rahula udržet alespoň jako milence, a nezranit přitom Robertovy city, musela jsem taková být. „Já si jen myslím, že některé věci se na veřejnosti nedělají.“ Odvětil Rahul. „My se ale neznásilňujeme, ani bůhví jak divoce nelíbáme.“ Odpověděla jsem mu. „No ještě aby!“ pohrozil prstem. „Myslím si, že bychom měli raději jet. Než pizzu připravím a upeču, bude plno hodin. Myslím si, že večeři dnes nebude jíst ani jeden z nás. To bude mít Simran radost!“ řekla jsem. „Tak snad bychom tu pizzu mohli nechat na jindy, ať se paní Simran nezlobí…“ navrhl opatrně Robert. „Ani nápad! Mám na ni velkou chuť! Já to u Simran nějak vyžehlím. Ale teď už opravdu jedeme, jinak umřu hlady.“ odpověděl Rahul.

Když jsme zaparkovali na zahradě, začal Robert vykládat nákup. Tašek bylo požehnaně. Než jsme šli s Robertem na nákup, zapomněla jsem se Rahula zeptat, s čím má pizzu rád. Takže jsem neponechala nic náhodě a nakoupila snad vše, co se na pizzu dává. Několik druhů sýrů, salámů, klobás, zeleniny, mořské plody, maso, ovoce… Dostat nákup z obchodu do auta nebyl problém. S nákupním košíkem jsme dojeli až k vozu. Ale dopravit ho z auta do domu, to byl už problém. „Nejspíš budu muset na dvakrát. Najednou to neodtáhnu.“ Řekl Robert. Zamávala jsem mu před očima svýma rukama. „Vidíš, Robí, tohle? To jsou dvě ruce. Moje ruce! A slouží mi dobře. Ve dvou to odtáhneme.“ Odpověděla jsem mu. Zavrtěl hlavou. „To ne! Jsi žena! Ty nic tahat nebudeš!“ odmítal to. Protočila jsem oči v sloup a popadla tři tašky. Jedním skokem u mě byl jak Rahul tak Robert a snažili se mi je vzít. „Ty nic nenos, princezno!“ káral mě Rahul. „To ty nic nenos, mrzáčku!“ odpověděla jsem mu. „Mám zraněnou jen jednu ruku. Levá je v pořádku. Můžu taky něco vzít!“ protestoval. „A já poberu ten zbytek.“ Přizvukoval mu Robert. Usmála jsem se. Pak jsem políbila Rahula na tvář a hned následně Roberta. „Já se mám skutečně jak princezna! Obklopují mě dva nejkrásnější chlapi na světě, a ještě to jsou takoví gentlemani.“ Polichotila jsem jim. Rahul byl zvyklý ode mě slýchat, že je ten nejkrásnější. Roberta jsem tím ale uvedla do rozpaků. Roztomile se začervenal.

Oba trvali na tom, že mi při přípravě pizzy budou dělat společnost. U Roberta to bylo pochopitelné. Co by kde dělal v cizím domě? Ale že s námi zůstal i Rahul, to už nebylo nutné. Hned jsem věděla, že mu jde jen o to, abychom s Robertem nezůstali sami. Stále mě tím zlobil. Nebyl v pozici, kdy by mohl žárlit. Dělal si na mě vlastenecký nárok. Na druhou stranu mě to ale těšilo. Chtěla jsem být jeho majetkem! Měla jsem v sobě prostě další dva paradoxy.

Začala jsem zadělávat těsto. „Chci ti nějak pomoct!“ ozval se Robert. „Ne, Robí. Jsi host. Sedni si a nic nedělej.“ Řekla jsem mu. „Nedokážu se jen tak nečinně dívat na to, jak pracuješ!“ nedal se odbýt. „Tohle je ale ženská práce.“ „I muži můžou vařit.“ Usmála jsem se na něj. „Dobře. Tak si vyber, co budeš chtít na svou pizzu a nakrájej si to.“ Odpověděla jsem a vyndala mu nůž s prkénkem. Rahul vyskočil z barové židličky, která byla u jedné části kuchyňské linky. „Taky ti chci pomoct!“ řekl. Dala jsem si ruce v bok. „Nezdá se vám, pánové, že to s tím kavalírstvím přeci jen přeháníte? Jak chceš asi pomoct, mrzáčku?“ „Neříkej mi pořád mrzáčku! Jedna ruka je v pořádku!“ „To ano, ale co chceš udělat jednou rukou? Krájet nemůžeš, tvarovat těsto také ne…“ „Snad bych potom mohl dávat suroviny na pizzu. To bych jednou rukou zvládl.“ Přikývla jsem. „Tak si zatím vyber, co budeš na pizzu chtít.“ „Dal bych si nějakou pikantnější. Máš něco takového?“ Usmála jsem se a položila před něj chilli papričky a tabasco omáčku. „Ty jsi myslela snad na všechno!“ řekl užasle. „Samozřejmě!“ souhlasila jsem.

V kuchyni jsme se parádně sehráli. Já vytvořila patvary z těsta, vzdáleně připomínající kolečka, Robert nakrájel vše potřebné a Rahul začal dávat suroviny na těsto potom, co jsem ho potřela rajčatovým pyré. „Potřeboval bych si odskočit. Kde máte toaletu?“ zeptal se \Robert. „Buď na chodbě naproti výtahu, nebo můžeš použít tu, která je u mého pokoje.“ Řekla jsem mu. Přikývl a odešel. Začala jsem Rahulovi pomáhat s přípravou pizzy. On mě ale najednou prudce chytil za rameno, otočil na sebe, přitáhl si mě a divoce přitiskl své rty na moje. Hrubě probojoval svůj jazyk do mých úst. Nečekala jsem to, ale mým tělem projela vlna vzrušení. Přesto jsem byla nucena ho od sebe odstrčit. Protože to nečekal zase on, šlo to lehce. „Co to děláš? Zbláznil ses? Vždyť bude hned zpátky!“ nadávala jsem mu šeptem. „Hned ne!“ odpověděl a znovu mě zuřivě políbil. A já ho zase odstrčila. „Jeho bys neodstrčila, co?“ řekl namíchnutě. „Rahule, nech toho! Teď není vhodná doba na milenecké hádky!“ Pevně mi stiskl rameno, až to zabolelo. „Dokázal bych se smířit s tím, že má na tebe větší nárok, než já. Ostatně o to jsem se postaral, já blbec, sám. Ale nesmířím se s tím, že pro tebe začíná být důležitější než já!“ „Přestaň konečně žárlit! Máš, co jsi chtěl!“ „Nežárlím! Jen nemám rád, když někdo líbá a sahá na toho, koho pak líbám a osahávám já!“ „Tak s tím se budeš muset smířit! Já si to tak nevybrala! A nebudu k Robertovi odmítavá jen proto, že ses ty zbláznil!“ Chytil mě kolem pasu a přitiskl na sebe. Tentokrát něžně. „Tak mi aspoň řekni, že moje polibky a doteky máš radši.“ „Rahule, co je to za řeči? Samozřejmě, že tvoje laskání mám radši! Ale sám víš, že musím i s ním…“ Pustil mě. „Máš pravdu. Promiň. Jsem už asi opravdu blázen. Pořád ti vyčítám něco, za co nemůžeš. Ale řekni, proč jsi vyhodila ten parfém ode mě?“ „Zítra ti to vysvětlím. Až budeme doma sami.“ „Prosím, přijď za mnou v noci!“ naléhal. „To nejde! Co kdyby se probudil?“ „No počkej! Nečekáš, že ho nechám spát s tebou v jednom pokoji?! Nakonec jsem souhlasil, že tu může zůstat přes noc, ale rozhodně ne v tvém pokoji, v tvé posteli! Bude spát v přízemí, v jednom z pokojů pro hosty.“ „Rahule…!“ „Ne, Petro! O tomhle diskutovat nebudeme! Můj dům, moje pravidla!“ „Dobře, ale tohle si spolu ještě vyřídíme!“ Zaslechli jsme kroky vracejícího se Roberta. Vrátili jsme se k obkládání pizzy.

Má domácí pizza sklidila velký úspěch. Oběma moc chutnala. Když jsme ji dojedli, přišla akorát kuchařka, aby začala připravovat večeři. Rahul nabídl, že bychom si mohli jít pustit televizi, protože jistě budou dávat spot z našich zásnub. Odmítla jsem to. Nechtěla jsem se na to dívat. Vzala jsem Roberta za ruku s tím, že půjdeme do mého pokoje. Rahul skřípal zuby, protože věděl, že tentokrát naší samotě nezabrání.

Posadili jsme se s Robertem na postel. Připravovala jsem si, jak mu šetrně oznámím, že sice stráví noc v Rahulově domě, ale ne v jedné posteli se mnou. Poznal, že mi něco je. „Nad čím přemýšlíš? Trápí tě něco?“ zeptal se. Usmála jsem se. „To ani ne. Ale musím ti něco říct.“ „Copak? Snad sis nenašla někoho jiného a nechceš zrušit naši svatbu?“ řekl v žertu, ale mě z toho zamrazilo. „To ne, ale Rahul…“ lezlo to ze mě pomalu. „Co je s ním? Ach ano, pizza mu chutnala. Bude si tě chtít vzít. A já ho budu muset vyzvat na souboj.“ Dělal si zas legraci. „Však jsem mu řekla, že si ho nevezmu.“ Odvětila jsem. „Tak kde je problém?“ zeptal se starostlivě a začal mě vískat ve vlasech. „Rahul si nepřeje, abys tady spal.“ Zarazil se. „Aha. No, co se dá dělat. Je to jeho dům. Po večeři odjedu. Ale proč tak náhle?“ „Ne, špatně mi rozumíš. Spát tu můžeš, ale ne v mém pokoji.“ Zasmál se. „Ach tak! A to je všechno? Princezno moje, s tím jsem ani nepočítal!“ Byla jsem překvapená. „Vážně ne?“ „Samozřejmě že ne! Na panu Kapoorovi je jasně vidět, jak si nepřeje naše sblížení před svatbou.“ Ožila jsem. „A chápeš to? Já ne. Zakládá si na tom, že jeho rodina žije moderně, ale v tomhle je starý usedlík. A tvůj otec, který na tradice lpí, ten s tím problém nemá.“ Robert se usmál. „Pan Kapoor není vůbec usedlík. Vlastně si myslím, že to dělá právě kvůli mému otci. A taky proto, aby hájil tvou čest.“ Nadýchla jsem se, abych mu znovu připomněla, že to je v mém případě již zbytečné. Robert mě ale nepustil ke slovu. „Já vím, nejsi už panna. Ale jsou jiné věci, kterými bys mohla ztratit svou čest.“ „Například?“ „Těhotenství! Pochop, i když už máš zkušenosti se sexem, tady jsi v Indii! Sex před svatbou je tu nepřípustný. Řeknu ti veřejné tajemství. Ano, máme tu tradici sexu až po svatbě. Ale dnešní mladí se jí už téměř neřídí. Mladé páry souloží tajně. Starší, tím myslím rodiče, dělají, že o tom neví. Nikdo nepožene nevěstu v den svatby ke gynekologovi, aby potvrdil, že je neposkvrněná. Myslím si, že v takových 80 % mladých nevdaných dívek už panny nejsou. Ale nikdo se to nesmí dozvědět. Ty jsi cizinka. My Indové nejsme barbaři. Jsme schopní respektovat to, že ve tvé zemi patří sex ke vztahu normálně i bez svatby. Pokud jsi ale bereš Inda, platí pro tebe to, co pro indické dívky. No, jsou ale případy, kdy se prostě provalí, že měla dívka sex před svatbou. Když otěhotní. Kdybych tě přivedl do jiného stavu, dítě by se nám narodilo půl roku po svatbě. A tím by byla tvá čest ztracena. A antikoncepce se u nás moc nenosí. Právě proto, aby se nedala zakrýt nějaká neplecha. Jsou rodiny, jako je ta tvoje, kde žijí po modernu. Ale co naplat, když je ještě plno rodin, žijících po staru? Pan Kapoor by náš sex tolik neřešil. Ale on je v takovém postavení, že si něco takového nemůže dovolit. Jsem si jistý, že to není nic proti mně nebo tobě. Je to jen ze strachu z veřejnosti. A co se týče mého otce, tak on je pedant a usedlík, jak ty říkáš. Ale také je to milující táta, co mi důvěřuje. Vždy mě pro jistotu pokárá, že mi věří, a ať ho nezklamu. A tím to pro něj končí.“ Docela jsem chápala, co mi Robert řekl. Ale jednu otázku jsem měla. „Nerozumím ale tomu, že Svaran souhlasil s tím, aby sis vzal cizinku, co už není nevinná…“ „To ti rád vysvětlím. On byl tebou prostě okouzlen. Vyprávěl nám o tobě, když tě poznal.“ Protočila jsem oči v sloup. „V Čechách o mě pomalu nikdo nezavadil a tady jsem za sexbombu.“ „Tohle jsme už řešili, ne? Jsi pro nás krásná, protože jsi jiná, než naše dívky. Exotická krasavice.“ Přikývla jsem. „Takže se na Rahula nezlobíš?“ Zavrtěl hlavou. „Ani v nejmenším.“

Nejsem jeho ženou ; pokračování CLXVI.

Konečně jsme byli u nemocnice. Šli jsme s Rahulem dovnitř. Teď přes den tu bylo mnoho lidí a kolem Rahula se strhl humbuk jako vždy, když někam vkročil. Desítky jeho fanoušků ho obklopily. Robert se ke mně naklonil a zašeoptal: „Ten chlap je magor. Jak si může troufat někam chodit bez ochranky?“ „Mně se neptej. Já ho nechápu ve více věcech. Ochranku pochopitelně má, ale využívá ji, jen když je někde pracovně. Jak jde někam v osobním životě, nebere ji nikdy. Zbytečně riskuje. Ale taky je pravda, že ji i tak využije skoro každý den. Doprovázejí ho i při natáčení v ateliérech. Ale moc nerozumím tomu, proč si platí soukromého řidiče. Za tu dobu, co ho znám, ho využil jen párkrát. Jinak jezdí a šoféruje všude sám. A ten jeho řidič má práci snů. Skoro nicnedělá, ale inkasuje peníze.“ „Někdy jsem fakt rád, že je můj otec jen režisér. Je známý, ale není tak milovaný. Ztráta soukromí musí být něco hrozného.“ „To mi povídej. Když o nás psal bulvár, trpěli tím všichni. Dětem se ve škole smáli za zády, že si jejich otec natáhl domů milenku, a dělá tak blbce ze všech.“ Robert se rozčílil. „I kdyby! Může mít až čtyři manželky!“ Přikývla jsem. „Ano, ale jako jeho velký fanoušek určitě víš, že tohle on odmítá. Chce mít jen jednu manželku. Prý kdyby se někdy zamiloval do jiné ženy, tak než by si ji vzal, prvně by se rozvedl se Simran.“ „Jistě, že to vím. A nechávám se jím inspirovat. Mně budeš stačit taky jenom ty.“ Usmála jsem se a dala mu pusu. Neušlo mi, že se na nás podíval Rahul a přestože se do té doby sladce usmíval na svoje fanoušky, teď se zase mračil. Byla jsem opravdu zvědavá, jak to bude snášet, až s Robertem po svatbě odejdu do jeho domu a on tak nade mnou ztratí veškerou kontrolu. „Je pravda, že tu v Indii vlastně nikoho neznám, ale zatím jsem se neseznámila s nikým, kdo by měl manželek víc. Ono se to asi moc nenosí, že? I když to máte povolené.“ „Ne. Je dost muslimů, co má víc než jednu manželku. A myslím si, že plno muslimů má jednu ženu jen proto, že prostě nepoznalo žádnou další, do které by se zamilovalo. Anebo ano, ale ona nepřistoupila na to, nebýt jedinou manželkou. No řekni, tobě by se líbilo, dělit se o muže, kterého miluješ?“ Chvíli jsem mlčela, neodpovídala. Tohle byl můj úděl několik dlouhých měsíců, dělit se o toho, koho jsem milovala. Byl to paradox, že jsem byla jedinou ženou, se kterou si Rahul užíval intimností, až v době, když šlo z jeho strany právě už jen o tyto chvíle, nikoliv o lásku. Teď se pro změnu musel dělit on o mě. A přestože mezi námi, k mé lítosti, už nebyl žádný citový vztah, měl s tím Rahul děsný problém. „Myslím si, že kdybych toho muže skutečně milovala, byla bych schopná se zatnutými zuby se o něj dělit. Je lepší mít milovanou osobu jen z části, než ji nemít vůbec.“ Řekla jsem nakonec Robertovi. Překvapila jsem ho tím. „Já jsem moc rád, že u nás není povolena bigamie i pro ženy. Já bych to totiž nezvládl.“ Doufala jsem, že není poznat, jak moc se stydím. Nevěděla jsem, co mu na to odpovědět. Zachránilo mě to, že Rahul už zkrotil obležení fanoušků a přišel k nám.

Ještě když jsme seděli v čekárně, tak k nám chodili lidé pro foto s Rahulem. Chvílemi mi to už lezlo na nervy. Nechápala jsem, jak si to může Rahul užívat. Mě by to velice obtěžovalo, nemít chvíli klidu. Naštěstí já zájem lidí příliš nevzbuzovala, i když i mě pár lidí poznalo. Bylo pro mě osvobozením, když šel Rahul do ordinace a následně na sádrovnu. Pak jsme už mohli jet domů.

„Tři týdny budu doma, než mi tu sádru sundají. Já se zblázním!“ nadával cestou domů Rahul. „Ale nezblázníš! Naopak si odpočineš!“ odpověděla jsem mu. „Nepotřebuji odpočinek.“ „Ale potřebuješ! Pracuješ příliš tvrdě, spíš jen pár hodin denně. Měl by ses víc šetřit! Je ti padesát let! Jak dlouho tvoje tělo tuhle zátěž asi vydrží, co myslíš?“ „Patřím podle tebe do starého železa?“ cítil se zase dotčeně. „Ale pochopitelně, že ne. Vypadáš úžasně a jsi ve vynikající kondici. Ale pokud neubereš, mohlo by se to lehce změnit.“ „Jsem zvyklý žít aktivně. Vždyť se doma unudím!“ „Proč by ses měl unudit? Vždycky sis stěžoval, že nemáš čas na děti. Teď ho budeš mít. Není to super?“ Ušklíbl se. „Jestli sis nevšimla, moje děti si žijí už svým životem, a tatínka už jaksi nepotřebují.“ „Ale co to povídáš? Všichni tři tě moc milují a radují se z každé chvíle, co s tebou můžou strávit.“ „Samar ano. Raj možná. Ale myslíš si, že by třeba Anjali obětovala rande s Rohanem, aby mohla být s otravným tátou?“ „Nejsi otravný táta, Rahula. Jsi moc dobrý otec. Vážně.“ Dojatě se usmál. „Vážně si to myslíš?“ „Ne, nemyslím. Vím to.“ Rahul se podíval na hodinky. „Víte co? Co kdybychom si spolu zašli někam na jídlo? Mám hlad jako vlk.“ Robert se podivil. „Teď? Jsou tři hodiny odpoledne. Na večeři je trošku brzy.“ „To ano, ale já neobědval. A myslím, že Petra také ne.“ Robert se na mě tázavě podíval. Přikývla jsem, jako že má Rahul pravdu. „Tak to samozřejmě mění situaci. A kam byste chtěl?“ Rahul pokrčil rameny. „Kamkoliv. Třeba do Chickenburgeru?“ Rahul a jeho obliba ve fast foodech. „To ne, zase bys vzbuzoval pozornost lidí. Toho už dnes bylo dost.“ Zasmál se. „Dobře. Takže nějaký nóbl podnik, kde si nikdo nedovolí nás obtěžovat?“ navrhl. „Obávám se, že nejsem vhodně oblečená pro nějakou lepší restauraci.“ Poukázala jsem na své džíny a obyčejné tričko. „Takže co navrhuješ ty?“ „Co takhle jít normálně domů a ohřát si to, co uvařila naše kuchařka?“ „Eee, to je nuda.“ Řekl otráveně Rahul. „Že se nestydíš takto plýtvat jídlem!“ „Vždyť víš, že to normálně nedělám. Ale prostě mám chuť na něco dobrého. Kuchařka dnes uvařila špagety, na ty chuť nemám.“ „A na co jí máš?“ „Co takhle pizza? Tu bychom si mohli objednat do domu.“ Navrhl Robert. „Ale to není špatný nápad!“ souhlasil Rahul. „Dobře. A co byste řekli domácí pizze?“ zeptala jsem se. „To mám zavolat kuchařce a říct jí, že mi její špagety nevoní, tak ať mi přijde upéct pizzu?“ divil se Rahul. „Ne. Proč bys jí obtěžoval? Jsem tu přece já.“ Rahulova očka se rozzářila. „Ty umíš pizzu?“ „Jasně. Tedy neumím ji udělat dokonale kulatou, ale na chuť to nemá vliv.“ Rahul se podíval na Roberta. „Možná si to ještě s tou vaší svatbou rozmyslím. Nejspíš ti ji nedám a vezmu si ji sám. A ona mi pak bude každý den péct pizzu.“ Robert se pobaveně zasmál. Za to já probodla Rahula pohledem. „To není vtipné, Rahule!“ obořila jsem se na něj. Dotklo se mě, že si dělá legraci z toho, co měla být kdysi pravda. To, že se stane Rahul mým manželem, byl už jen můj sen a nesplnitelná touha. Ta skutečnost, že se mi to nikdy nesplní, byla bolestivá. A Rahul si z toho dělal srandu. „Ale no tak, drahá! Nečerti se hned!“ napomenul mě s nežností v hlase Robert. Na Rahulovo výrazu jsem poznala, že se mě dotknout nechtěl a mrzí ho to. Převrátil to ale v další žert: „A to je pravda, dělám ukvapené závěry! Prvně počkám, jak ta pizza bude chutnat. Až pak se rozhodnu.“ Chtěla jsem mu zase něco říct, ale spolkla jsem to, aby to Robertovi nepřišlo divné, proč tak přehnaně reaguji. Rahul ale s vtípky nepřestal. „Tak, a já mám s pizzou smůlu. Petra se zlobí.“ Robert na mě mrknul. „Ale kdepak, bez jídla vás nenechá. Viď?“ Založila jsem si ruce na prsou. „Nenechám. Má doma špagety.“ Robert použil gesto, které měli s Rahulem společné. Podrbal se ve vlasech. „Budu si muset dávat velký pozor, o čem a jak s tebou žertuji. Jsi kapku urážlivá, že?“ „Je to ženská, Roberte. Všechny jsou urážlivé.“ Odpověděl mu Rahul. „Já jen nevím, co přesně se tě teď dotklo…“ tápal Robert. Chápala jsem jeho zmatení. Zasloužil si nějaké vysvětlení, i když zase lživé. „Z manželství se legrace nedělá. Je to posvátný svazek.“ Řekla jsem. „To ano. Tak promiň. Už nikdy nebudu na tohle téma vtipkovat. Když řeči o manželství, tak jedině vážně.“ Odpověděl Rahul, ale já v tom opět slyšela výsměch. „Dobře! Udělejme dohodu! Pokud ti bude má pizza chutnat, oznámíš u večeře Simran, že se moje a Robertova svatba ruší, protože si mě vezmeš ty sám, ano? Uvidíme, jak se tomu zasměje ona.“ „Tak to nepůjde.“ Zavrtěl hlavou Robert. „Já se tě totiž vzdát nehodlám. Takže pokud by něco takového padlo, musel bych pana Kapoora vyzvat na souboj na život a na smrt. A já bych ho velice nerad zabil.“ „Ho ho ho, chlapečku. Myslíš si, že bys mě porazil?“ bavil se zase Rahul. „Pokud by byla výhra Petra, tak jistě že.“ „pánové, a dost! Váš souboj by byl zbytečný. Protože i kdyby vyhrál Rahul, já bych si ho nikdy nevzala. Ani pod pohrůžkou násilí.“ Řekla jsem vážně. „Fakt? A proč ne? Já jsem idol milionů žen po celé zemi.“ Nechtěl Rahul opustit toto téma. „Já mezi ně nepatřím.“ Začal se nakrucovat. „Proč? Nelíbím se ti snad?“ Pyšně zvedl bradu do vzduchu a ukazoval mi svou tvář ze všech úhlů. Rozesmál mě. „Což o to, pěkný jsi. Ale asi bych neustála ten nátlak médií, že jsem přece jen byla celou dobu tvoje milenka. Navíc jsem si už vyměnila své slovo s Robertem. A já tato slova zpět neberu.“ Robert se ke mně naklonil a políbil mě na tvář. „Hele, nemiliskujte se zase, a ty ,Roberte, řiď! Holt mám smůlu, nemůžu konkurovat mládí. Ale snad aspoň tu pizzu dostanu.“ Řekl Rahul. Přikývla jsem.  „Dostaneš. Ale prvně budeme muset jít nakoupit. Nemyslím si že bych doma sehnala vše, co budu potřebovat.“ Robert zajel k obchodu s potravinami. Rahul se chystal vystoupit z auta. „Kam ty jdeš?“ zeptala jsem se. „No nejspíš na nákup, ne? Nebo co se běžně v obchodech dělá? Chodí se tam plavat?“ Káravě jsem se na něj podívala. „Nedělej si ze mě pořád legraci. Pochopitelně, že sem jdeme nakoupit. Ale ty mi dáš jen peníze a zůstaneš v autě.“ „Proč?“ „Protože bys zase způsobil rozruch a nákup by trval dvě hodiny.“ „No jo, ale co když si mě všimne někdo tady? Ještě převrátí Robertovi auto, jak se ke mně bude chtít dostat.“ Protestoval. „Tak si lehni na sedačky, aby tě nebylo vidět.“ Zatvářil se otráveně. „Vážně občas nevím, který z nás tu je za rodiče, a který za dítě.“ Natáhla jsem k němu ruku. „Peníze!“ Rahul se zasmál a podíval se na Roberta. „Tohle gesto jí jde dobře, jako každé ženské.“ Robert se smíchem pokrčil rameny. „Některé věci mají prostě všechny ženy společné.“ Rahul zavrtěl hlavou. „Ba ne, jen žertuji. Petra taková není. Je to skromná dívka.“ „No, ty jsi dnes vůbec samý žert. Dej mi raději ty peníze.“ Rahul sáhl rezignovaně do náprsní kapsy saka pro peněženku. „Kolik?“ zeptal se. Pokrčila jsem rameny. „V cenách potravin se tu ještě příliš nevyznám.“ Podal mi tedy svou kreditní kartu. „To bude asi jistější.“ Zavrtěla jsem hlavou. „To ani náhodou! Dej mi prostě peníze! Radši víc, než míň. Ale kreditku ne.“ Rahul mrkl na Roberta. „Vidíš to? Jiná ženská by ji čapla a už bych ji nikdy neviděl.“ „Možná bych mohl jídlo zaplatit já.“ Navrhl Robert. „Nepřichází v úvahu. Jsi náš host.“ Odmítl to Rahul a podal mi několik bankovek. Byla jsem mile překvapena, jak Rahul změnil své chování. Najednou byla jeho averze na Roberta pryč a zdálo se, že už se nezlobí ani na mě za vyhozený parfém. I když jsem si byla téměř jistá, že o parfému ještě budeme mít rozhovor, a to nijak milý. Vzala jsem od něj peníze. On si hned lehl na sedačky, jak jsem mu řekla.

Nejsem jeho ženou ; pokračování CLXV.

Ani ne výtahu mě nepustil na zem. Chtěla jsem si užít posledních okamžiků, kdy se ho mohu dotýkat. Naklonila jsem hlavu do strany a začala mu zasypávat krk polibky. „Okamžitě toho nech!“ okřikl mě přísně. Lekla jsem se. „Co jsem provedla?“ zeptala jsem se nechápavě. „Myslíš ty vůbec na Roberta, že děláš tohle?“ Byla jsem jak omráčená. Stával se z Rahula skutečně schizofrenik? V jednu chvíli chtěl být mým milencem, spal se mnou a teď mi nadával, když jsem ho líbala na krk? Že se mnou ale žertuje, mi došlo po jeho následující větě: „Pokud okamžitě nepřestaneš, budu muset ten výtah zastavit a pomilovat se s tebou. A chudák Robert tam před bránou vystojí důlek.“ Plácla jsem ho do ramene. „Ty jsi ale! Myslela jsem, že se opravdu zlobíš!“ „A zase mě bije! Příšerná ženská, tohle to!“ řekl s úsměvem. Pak zaklonil svou hlavu, abych ho mohla políbit na ústa. Výtah zastavil a Rahul vylezl ven, stále mě držíc na zádech. Čím blíž jsme byli Robertovi, tím zmatenější byly mé pocity. Na jednu stranu jsem se cítila krásně, že mám ke svému milovanému zase tak blízko, i když jen proto, aby sexuálně nestrádal. Na druhu stranu mě ale tížilo svědomí. „Rahule, já to nezvládnu.“ Řekla jsem, když vykročil z domu na zahradu a pomalým krokem zamířil k bráně. „Ale jistě, že zvládneš. Jsem s tebou.“ „Někdy tě vážně obdivuji.“ Řekla jsem zkroušeně. Jedna věc byla, užívat si slastné doteky od osoby, kterou milujete, a druhá věc byla podívat se pak do tváře člověku, kterého jste podváděli, ale vůbec si to nezasloužil. „Nahoď úsměv, otevírám bránu.“ Řekl Rahul tiše, protože jsme byli tak blízko, že by nás mohl Robert slyšet. Trošku neohrabaně zalovil rukou v dlaze v teplácích, aby vyndal ovládání od brány a otevřel ji. Bylo mi úplně špatně, ale skutečně mi pomáhalo, že tam byl Rahul se mnou. Když se brána otevřela dostatečně, vjelo na zahradu Robertovo auto. Když vystoupil, podíval se na nás trošku vyplašeně, ale pak se začal smát. Opravdu to muselo působit směšně, jak mě Rahul nesl na zádech, jako opice své mládě. „Koukám, že je u vás dnes veselo.“ Řekl nám. „Ano, velmi. Ale bylo by mi milejší, kdyby nepršelo. Promočí se mi dlaha.“ Stěžoval si Rahul. Ani mi nedošlo, že má na ruce dlahu, která nesmí přijít do styku s vodou. „Tak mě už sundej a utíkej dovnitř.“ Odpověděla jsem mu. „To je v pořádku. Půjdeme všichni.“ Odvětil. Robert si vzal ze zadního sedadla cestovní tašku, dva pugéty a malou dárkovou taštičku. „Robí, zase dvě květiny? Ty poslední dobou výrazně zvedáš tržby místním květinářstvím.“ Žertovala jsem. Usmál se. „Pro tebe je ale jen jedna. Druhá je pro paní Simran. Sluší se dát květinu i jí, když jsem pozvaný na večeři.“ „Čert vem kytky! Mě spíš zajímá ta cestovní taška! Myslel jsem, že jsi byl pozván na jednu noc, ne na celý život! To se k nám stěhuješ, nebo co?“ zeptal se s kapkou uštěpačnosti Rahul. „Ach, samozřejmě, že ne. Mám tam jen čisté oblečení na zítra, toaletní potřeby a učení do školy. Stěhování se nekoná, neobávejte se.“ „Chlapi, pojďme už dovnitř. Nemám na svém těle už jediný kousíček suchý.“ Prosila jsem.

Rahul mě ani ve výtahu cestou nahoru nepustil na zem. Poklepala jsem mu na rameno. „Myslím, že mě už můžeš pustit.“ „Ještě se mi nechce.“ Odporoval. „Ani jsem nedala Robertovi pusu na přivítanou.“ Řekla jsem a cítila, jak mě štípl do zadku, za který mě přidržoval. Bylo to na znamení, ať ho neprovokuji. Ale nebylo to myšleno jako provokace. Jen jsem se musela chovat jako obvykle. A my si obvykle pusu na přivítanou dávali. „Tak se polibte, nebudu se dívat.“ Řekl chladně, odvrátil hlavu a křečovitě zavřel oči. Roberta to pobavilo, ale já věděla, že je to upřímná reakce, nikoliv žert. Letmo jsem Roberta políbila. „Má to výhodu, být na Rahulových zádech. Nejsi pro mě tak vysoko a nemusím si stoupat na špičky, když ti chci dát pusu.“ Jen jsem to dořekla, spustil mě bez varování Rahul na zem. „Stačí, že mám zmrzačenou ruku. Nemusím si ještě oddělat záda.“ V jeho hlase byl zase chlad. Rahul byl vynikající herec, ale ne vždy dokázal své emoce ovládnout. Anebo je možná úmyslně neskrýval, abych si byla vědomá toho, že se zlobí. Jenže tohle bylo přesně to, co mě vytáčelo. Když jsme byli ještě spolu, já musela mlčky snášet jeho a Simran. Ale on mi teď dělal zle kvůli Robertovi, kterého si já sama nezvolila. Vůbec jsem nechápala, jak si to Rahul představoval. Zásnuby zrušit nechtěl, nebo spíš nemohl, takže bylo jasné, že s Robertem musím být. Ale na druhou stranu asi očekával, že k němu budu odtažitá a odmítavá. A to jen kvůli mužskému egu, které nesneslo, že by se mě dotýkal jiný muž. Dělal si na mě nároky, přestože jako o partnerku o mě už nestál. Nedalo se to tedy nazývat žárlivostí. Ta vzniká z lásky. A jak sám Rahul řekl, on mě už rád neměl. Šlo jen o fyzickou přitažlivost. Polkla jsem nějakou nadávku a s úsměvem jsem se podívala na Roberta. „Robí, Rahul dnes musí na dotočení sádry. Byl by problém ho tam odvézt?“ zeptala jsem. „To není vůbec problém. Stačí říct kdy, a vyjedeme.“ Odpověděl ochotně Robert. „To nebude nutné, Petro. Zavolám svému šoférovi. Přijede a hodí mě tam on!“ řekl Rahul vzdorovitě. Sladce jsem se na něj usmála. „Tak dobrá! My budeme s Robertem alespoň sami a nebudeme se muset bát, že bude mít někdo neustále péči o náš pitný režim a naše žaludky.“ Rýpla jsem si. Rahul na okamžik nepatrně vykulil oči a řekl: „Sakra, teď mi došlo, že zrovna na dnešek mě prosil o volno. Nějaké rodinné problémy. Dnes ho určitě o odvoz žádat nemohu. A taxi si brát nechci. Přeci jen budu muset využít vaší velkorysé nabídky.“ Snažila jsem se ze všech sil, abych se nezačala smát. Jak mě před chvílí Rahul rozzlobil, tak teď mě pobavil tím, jak hned otočil, když jsem mu naznačila, že bych byla s Robertem sama. „Jak jsem řekl, to není problém. Naopak, bude mi ctí!“ řekl můj snoubenec. „Tak já se skočím převléknout a vyjedeme hned, ať to máme z krku.“ Odvětil Rahul. „Já se také převléknu a dám kytku do vázy. A neboj se, tatínku! Nebudu se převlékat před Robertem.“ Rýpla jsem si.

Když jsme s Robertem přišli do mého pokoje, rychle jsem našla nějaké oblečení a šla se převléknout do koupelny.  Když jsem se vrátila k Robertovi, culil se na mě. „Pěkně jste s panem Kapoorem blbnuli, když jsem přijel. Takže už není idiot?“ Usmála jsem se. „Je. Ale docela hodný idiot.“ „Už se tedy nehádáte? Moc mě mrzelo, že jste se pohádali vlastně kvůli mně.“ Mávla jsem rukou. „My se hádáme pořád. Ale jen proto, abychom se zase usmířili a řekli si, jak moc se máme rádi.“ Byla jsem opravdu lepší herečka, než jsem si myslela. Měla jsem obrovské výčitky svědomí, ale dokázala jsem je skrýt. „Ano. Je na vás vidět, jak moc se máte rádi. Ani se nedivím, že vás média spojovala jako milence.“ Když to řekl, hrklo ve mně. Ale i to jsem dokázala skrýt. „Prosím tě, Rahul se ke mně chová naprosto stejně jako k Rajovi nebo Anjali. Jenže novináři nedokázali pochopit, že by mohl mít otcovský cit k cizí holce. Rahul ve mně nikdy neviděl víc než kamarádku a dceru. A já v něm dobrého přítele. Otce jsem v něm nehledala nikdy.“ Řekla jsem. Robert se zasmál. „Přede mnou se přece nemusíš obhajovat. Nemyslím si, že by pan Rahul hodlal zasnoubit a provdat svou milenku se mnou. Já jen, že jsem viděl v novinách vaše fotky z té pohotovosti, jak jste se o sebe opírali hlavami. Bylo z toho cítit, že byste za sebe dýchali.“ Kdyby tak ubohý Robert věděl! „Ano. Občas na něj nadávám a často mě nějak rozzlobí, ale jinak je to nesmírně hodný člověk a jsem ráda, že patří do mého života.“ Robert přikývl. Pak spočinul zrakem na mém nočním stolku a zarazil se. Ve tváři se mu vystřídal údiv a zklamání. Nechápala jsem, co ho tak vykolejilo. Podívala jsem se stejným směrem a hned mi to bylo jasné. Parfém Tygří oči! Zapomněla jsem ho schovat! „Robí, promiň! Já vím, chtěl jsi mi ho dát sám. Já si o něj Rahulovi neřekla. Jen jsem mu ze srandy řekla, že mi dal plno nesmyslů a zrovna tohle ne. Chtěl mi udělat radost, tak mi ho dnes dal.“ Robert sáhl po dárkové taštičce, kterou s sebou přinesl. „Tak v tom případě můžeš tohle vyhodit. Já ti ho dnes koupil taky.“ V jeho očích bylo tolik smutku, až mě to bolelo. „Proč bych to vyhazovala? Až mi dojde jeden, začnu používat druhý.“ „Tak to máš vystaráno na několik let. Je to velice kvalitní parfém. Stačí malá trošička na oblečení a voní to, dokud šaty nevypereš.“ „Robí, nezlob se!“ „Nezlobím.“ „Tak nebuď smutný. Já opravdu netušila, že mi ho hned Rahul pořídí.“ Smutně se usmál. „Samozřejmě, to jsi nemohla tušit. Protože si neuvědomuješ, jak moc rád tě má. Kdybys mu řekla, že chceš čínu, a on by si nebyl jistý, jestli mluvíš o jídle nebo státu, koupil by ti oboje. Já bych ti mohl koupit jen to jídlo. Bohatý jsem, ale ne tolik, jako on.“ Nebyla jsem si jistá, zda to Robert nemyslel jako výčitku. „Přece nebudeš na Rahula žárlit? Ty jsi můj budoucí manžel. On… on není nic.“ „Není nic?“ zeptal se překvapeně. „Je můj kamarád. Ty jsi můj snoubenec, moje budoucnost. Přátelé přicházejí a odcházejí. Tebe ale budu mít na celý život. V mém životě máš důležitější místo, než on. Možná teď zním nevděčně, ale tak to není. Sama jsem ti před okamžikem řekla, jak ho mám ráda. Ale nikdy ho nebudu moci srovnávat s mužem, kterého si vezmu a budu s ním žít do smrti.“ Z jeho očí smutek nezmizel. Myslela jsem, že se z těch chlapů zblázním. Zjevně i Robertovo ego bylo zranitelné, a to jen kvůli hloupému parfému. Pro mě měl pochopitelně větší cenu ten od Rahula, ale to jsem nesměla přiznat. Vlastně jsem musela udělat pravý opak. „Tak se dívej!“ řekla jsem, přistoupila ke stolku, vzala krabičku s parfémem od Rahula a vyhodila ji do odpadkového koše, který jsem měla vedle počítačového stolu. „Ale Petro…“ byl zaskočený Robert. „No co? Ber to tak, že to pro mě byl bezvýznamný dárek od prudérního otce.“ Pak jsem vzala do ruky taštičku s parfémem od něj. „Za to tohle je dárek od mého milujícího snoubence. A víš, že jsem si ještě ani nečichla, jak ta dámská verze voní?“ řekla jsem a otevřela plechovku od něj. Přičichla jsem si. „Překrásná vůně!“ Když jsem to dořekla, můj pohled spočinul na dveřích, které byly otevřené, a v nich stál Rahul.  Jeho klepání bylo buďto hodně tiché, nebo spíš neklepal vůbec. Jeho zaslzený pohled mi prozrazoval, že tu byl dost dlouho na to, aby slyšel celý rozhovor o parfémech. Viděl tedy i to, že jsem ten od něj vyhodila. Nechápala jsem, že jsem si jeho přítomnosti nevšimla dříve. Robert ho zaregistrovat nemohl, byl k němu celou dobu zády. „Jsem připravený. Můžeme jet.“ Řekl Rahul naprosto bez emocí. Já ale poznala, že teď je zase velice dotčený on. Jenže jeho jsem si před Robertem usmířit nemohla. Robertovi nejspíš nedošlo vůbec, že byl Rahul svědkem toho všeho.

Rahul byl cestou do nemocnice zamlklý. Robert měl snahu si s ním povídat, ale on mu odpovídal jednoslovně. Bylo znát, že je Robert zmatený. „Pane Kapoore, udělal jsem něco? Jste takový odměřený.“ Zeptal se nakonec. „Neudělal.“ Řekl zase stroze Rahul. Já seděla vepředu vedle Roberta, Rahul na zadních sedačkách. Otočila jsem se na něj. „Bolí tě ta ruka?“ zeptala jsem se něžně. Probodl mě pohledem a zraněnou ruku si přiložil na srdce. „Ano, moc to bolí!“ Pochopila jsem, že mi tím dává najevo, že ho bolí srdce, ale udělal to zašifrovaně, aby to Robert nepoznal. „Měl byste si říct o nějaká analgetika, pokud tak moc trpíte.“ Měl starosti Robert. „Léky nezabírají na každou bolest, bohužel.“ „Obyčejné léky ne, ale lékař vám jistě předepíše nějaké speciální.“ Bylo mi divné, že tak inteligentní kluk, jako byl Robert, si nespojí souvislosti a nedojde mu, že se Rahul zlobí a proč. Bylo to ale vlastně dobře. On nesměl nikdy začít tušit, že náš vztah s Rahulem je jiný, než oba předstíráme. „Udělám zase v nemocnici cirkus, aby tě vzali hned. Chceš?“ snažila jsem se být milá, ne-li až vtíravá. Rahul ale jen lhostejně pokrčil rameny. Pak mu ale samotnému nejspíš došlo, že takto by se neměl před mým snoubencem chovat, aby něco nezačal tušit. Musel začít komunikovat. Pohlédl tedy z okénka vozu a řekl: „Doufám, že Raj s Anjali nelítají někde po venku, když tolik prší. Brzy jim začnou prázdniny, tak aby jejich začátek nepromarodili.“ „Nejste vy Indové na tyto deště zvyklí? Máte je tu přece každý rok. Měli byste proti nachlazení být imunní, ne?“ podivila jsem se. „Ano, jsme. Ale nemůžu se jako milující otec obávat o zdraví svých potomků?“ odvětil mi. „Samozřejmě, že můžeš.“ Robert se usmál. „Všichni rodiče jsou stejní. Naši mi vždycky kladou na srdce, abych se pořádně oblékal, jak se jen trošku ochladí.“ „Dokud nemáš vlastní děti, tak nepochopíš, že se o vás tolik bojíme.“ Řekl Rahul. „Ale ano, dokážu to pochopit. Vím, že za vším stojí jen rodičovská láska. Myslím si, že jsem docela empatický člověk. Dokážu se vžít do situace druhého.“ Usmála jsem se na něj. „Ty jsi, Robí, velmi empatický. Jedna z tvých vlastností, které mám na tobě tolik ráda.“ Natáhl ke mně ruku a pohladil mě. Já mu ruku chytla a políbila ho do dlaně. Rahul si na zadním sedadle významně odkašlal. „Nechte si to cukrování, až budete sami. A ty, Roberte, chytni volant do obou rukou a věnuj se pořádně řízení. Vezeš drahocenný náklad.“ Robert ho ihned poslechl a odpověděl: „Samozřejmě, promiňte. Rozhodně nechci Petru nijak ohrozit.“ „Já tím drahocenným nákladem myslel sebe. Bollywood a celkově světová kinematografie by o mnoho přišla, kdyby se mi něco stalo.“ Robert se pobaveně zasmál. „On nežertuje, Robí. Víš, Rahul je tak trošku sebestředný, ale v jádru je to celkem ušlechtilý člověk. V hlubokém jádru.“ Rýpla jsem si. Rahul se zašklebil. „Já samozřejmě žertoval, Petro. Ale nic to nemění na tom, že vaše zamilované doteky si provozujte, když jste sami. A Robert ať se věnuje řízení tak, jak má.“ Robert se zasmál znovu. „To se takhle pošťuchujete pořád?“ „Ano, věčně něco.“ Postěžovala jsem si, ale snažila jsem se, aby to znělo jako vtip. „Petra je velice nevděčná dcera. Nechápe, že plno našich drobných hádek vzniká proto, že mi na ní záleží.“ Reagoval Rahul. „Rahul zase nechápe, že jsem se vždy považovala za jeho kamarádku, ale nikdy ne za jeho dceru. Já měla svého otce a byl jen jeden. Kdyby si mě vzal Rahul pod svá křídla jako malé dítě, bylo by to asi jiné. Ale ne v tomto věku.“ Odvětila jsem. „Petra nechápe, e i přátelé o sebe mohou mít strach. Cítím se být tak trochu jejím otcem, ale hlavně jejím starším a zkušenějším přítelem, který ji musí ochraňovat.“ „Rahul nechápe, že nepotřebuji ochranu. Jsem dost stará na to, abych si poradila sama. A když ne, mám tebe.“ „Petra nechápe, že i přes její věk jí vnímám jako křehkou dívku, kterou musím chránit. I když má tebe.“ „Rahul nechápe…“ Tentokrát jsem nestihla větu dokončit, protože mě Robert přerušil. „A dost, já to řeknu zkráceně! Oba se máte moc rádi. Pan Rahul je ochranářský typ a má potřebu tě opečovávat. Ty jsi ale příliš hrdá a nestojíš o to.“ Pak se podíval zpětným zrcátkem na Rahula. „Pane, jsou všichni u vás doma s nervy v pořádku? Pokud ano, mají můj obdiv. Já bych z vás dvou zešílel.“ Řekl se smíchem. Rahul se zatvářil přísně. Robertovi úsměv zamrznul. „Promiňte, pane. Nechtěl jsem být neuctivý.“ Rahul ale neodpověděl. Zlobil se, že ho nechápu a ještě víc ho možná štvalo, že Robert pro něj pochopení měl.

Pokračování příště...

Nejsem jeho ženou ; pokračování CLXIV.

Díky tomu, že jsme oba celou noc nespali a ještě jsme se vyčerpali divokým sexem, oba jsme usnuli nazí v mojí posteli.  Mě probudilo až opakované klepání na dveře. Prudce jsem se posadila. Ať to byl kdokoliv, za žádnou cenu nesměl dovnitř.  Klepaní se ozvalo znovu a do toho hlas Anjali: „Tak Petro, jsi tam?“ „Ano, ale vydrž, jsem nahá!“ zavolala jsem vyplašeně. „Stalo se něco?“ zeptala se starostlivě dívka. „Ne, vše je v pořádku! Chvilku vydrž, něco na sebe hodím!“ Co tu Anjali dělala? Zmateně jsem se podívala na svůj mobil, kolik je hodin. Byly už dvě odpoledne! Začala jsem cloumat Rahulem. Spal jak zabitý. Konečně otevřel oči, usmál se a pootevřel ústa, protože chtěl něco říct. Rychle jsem mu pusu zacpala, ukázala prstem na dveře, a pak si ho přiložila na své rty, aby pochopil, že musí mlčet. Vytřeštil na mě šokovaně oči.  Dala jsem pryč ruku z jeho pusy a ukázala mu směrem ke koupelně. Přikývl, rychle sesbíral své oblečení a potichu, ale rychle odcupital do koupelny. „Co tam tak dlouho děláš? Není ti špatně, nebo tak něco?“ ozvala se zase Anjali. „Ne, ne! Už to bude!“ Sebrala jsem své spodní prádlo, nacpala ho pod deku, a pak na sebe rychle hodila tričko a tepláky. „Můžeš!“ vyzvala jsem dívenku a děkovala bohu za to, že má Rahul tak úžasně vychované děti, že by nikdy nevstoupily do něčího pokoje, dokud by k tomu nebyly vyzvané. Když Anjali spatřila moje veškeré oblečení všude po podlaze, zhrozila se. „Co se tu stalo? Bouchla tu bomba?“ „Ne, ale po vašem odchodu do školy jsem se s tvým otcem hodně pohádala a on mi ve vzteku řkl, že se klidně můžu sbalit a odstěhovat se k Robertovi. Tak jsem vyházela všechno oblečení ze skříně, abych ho mohla naskládat do kufru.“ Dívka se zatvářila zoufale. „Takže nás opustíš už teď?“ Usmála jsem se a pohladila ji po tváři. „Ale ne. Tvůj otec za mnou potom přišel a promluvili jsme si. No, promluvili… Byla z toho další hádka. Nicméně jsme se dohodli, že až do svatby zůstanu tady, kvůli médiím. Bůh ví, co by z toho zase udělaly. No, a když tvůj táta odešel, šla jsem do sprchy s ím, že se v ní odreaguji, a pak tu uklidím. Jenže když jsem se vrátila z koupelny, nějak jsem vyčerpáním usnula dřív, než jsem ten úklid vůbec zahájila. To víš, celou noc jsem nespala…“ Anjali chápavě přikývla, a pak mě s láskou objala. „Pořád doufám, že se stane zázrak a ty si nebudeš muset Roberta vzít.“ Políbila jsem ji do vlasů, a pak ji začala hladit. „Neměj o mě strach, Anjali. Robert je hodný kluk. Určitě se s ním budu mít dobře. A že ho nemiluju? Někdy je lepším manželem dobrý přítel než muž, kterého miluješ. Ona láska není všechno. A mezi námi se nic nezmění. Stále budu tvoje Didi. Budu k vám chodit na návštěvy a vy zase k nám.“ „Chtěla bych být silná jako ty.“ řekla mi. Jen jsem se usmála. „A kde je vůbec tatínek? Hledala jsem ho, ale nikde jsem ho nenašla. Když ses ani ty neozývala, myslela jsem, že jste třeba jeli na to dotočení sádry.“ Pokrčila jsem rameny. „Nevím, kde je. Po naší hádce odešel z mého pokoje a já ho už neviděla. Třeba zavolal šoférovi a jel s ním.“ Souhlasně pokývala hlavou. „Jo, a když jsi mluvila o těch médiích… Jsou tě plné noviny!“ „No jo, zásnuby...“ odvětila jsem. „Nejen zásnuby. Jsou tam i fotky z nemocnice, jak jsi byla s tátou na chirurgii a články o tom.“ „Ale ne, už zase? Kapoor byl na pohotovosti v doprovodu své milenky, nebo něco takového, že?“ řekla jsem otráveně. Anjali ale s úsměvem zavrtěla hlavou. „Právě naopak. Novináři úplně otočili! Píší tam o tátovi jako o tvém milujícím otci a o tobě jako o milující dceři, která ho v den svých zásnub doprovodila do nemocnice.“ „Tak vidíš. Teď už snad bude mít tvoje rodina klid.“ „Naše rodina!“ opravila mě. Pak se rozhlédla kolem. „Chceš pomoci s úklidem?“ Zavrtěla jsem hlavou. „Ne, to je dobré. Jdi raději ven se svým Rohanem.“ „Víš, že nesmím. Mám domácí vězení.“ řekla smutně. Mávla jsem rukou. „Jen jdi, na mou zodpovědnost!“ „To nejde, bude zase zle!“ „Ale nebude! Až se vrátí táta, zpracuji ho, a on pak domluví tvé matce.“ „Zase se pohádají!“ „Nepohádají, neboj! Myslím, že i tvá maminka uzná, že jsi byla potrestaná už dost. Jen jdi!“ Nadšeně mi dala pusu. „Ty jsi anděl!“ Vyběhla vesele z mého pokoje. Chvíli na to vyšel Rahul z koupelny. Byl již oblečený a pobaveně se culil. Dala jsem mu pohlavek. „To je fakt legrace, no! Mohl být malér!“ Chytil mě kolem pasu a přivinul k sobě. „Mohl, ale není. Jako vždy, dokázali jsme tomu zabránit. Ale nemusíš mě hned bít!“ Chtěla jsem mu ze srandy dát další pohlavek, ale chytil mi ve vzduchu mou ruku, káravě se na mě podíval a políbil mě do dlaně. Pak řekl: „Ven jsi ji ale pouštět neměla. Nemůžeš rušit rozhodování nás rodičů, i když v tomhle ohledu jsem se Simran nesouhlasil.“ „Já vím. Ale bylo to nutné. Ona si myslí, že nejsi doma, protože jsi jel do nemocnice. Kdyby ses tu najednou objevil a bez sádry, jak bys to vysvětlil? Než se Anjali vrátí z venku, musíš si na to dotočení sádry dojet!“ Usmál se. „Zase myslíš na všechno. Jsi prostě inteligentní.“ „Pochyboval jsi někdy o tom? Jeden z nás dvou musí myslet mozkem.“ „Počkej, co tím chceš říct?“ zeptal se dotčeně. „Že jsi chlap jako každý jiný. A myslíš tím…no tím, čím se říká, že chlapi myslí.“ Rahul vzal do ruky parfém, který mi toho dne dal. „To není pravda! Umím používat i mozek! A právě ten mi řekl: Tvá Petra chce parfém Tygří oči. Tak jí ho pořiď!“ Významně jsem pozvedla jedno obočí. „Tvá Petra?“ „Tvá milenka Petra, chtěl jsem říct.“ „Ach tak!“ Vzala jsem si od něj plechovku s parfémem. „Vlastně jsem ti ani nepoděkovala. Takže děkuji!“ Přistoupil ke mně a políbil mě. „Není za co. Rád ti dělám radost. Ale pořád se nějak nemůžu zbavit pocitu, že z toho dárku radost nemáš. Proč?“ Vzdychla jsem a posadila se na postel. „Tak to není. Samozřejmě, že mám radost. Ale…“ Posadil se vedle mě. „Ale?“ „Když mi Robert pověděl, že máš vlastní značku parfému, řekla jsem mu, že tě o jeden požádám. A Robert mě prosil, ať to nedělám, že mi ho chce darovat on sám. Jak se asi bude cítit, až se dozví, že jsi byl přeci jen rychlejší než on?“ Teď si zase povzdechl Rahul. „Inteligentní jsi, ale někdy vidíš zbytečně problémy tam, co nejsou. Copak mu to musíš hned říkat? Někam ho schovej, aby ho neviděl. A až ti ho dá on, dělej překvapenou a nadšenou. Jak prosté!“ „Jen abych tu radost dokázala zahrát přesvědčivě. Jak se mám umět radovat z něčeho, co už mám?“ „Ale neboj se, ty to zvládneš! Jsi moc dobrá herečka! Kolik měsíců už skrýváš, jaký je náš skutečný vztah a nikdo nic nepoznal! Vždy ses dokázala s klidem bavit jak s dětmi, tak se Simran. Určitě tě to uvnitř žralo, ale na venek to poznat nebylo. A nebo tehdy, když jsem ukončil natáčení filmu a mělo být pro rodinu překvapením, že už budu doma. Ty jsi přece věděla, že se ukážu u snídaně. A přesto jsi dokázala hrát překvapenou! Co je oproti tomu předstírání radosti z dárku? A ty zvládneš všechno.“ Opřela jsem se o jeho rameno. „Lež má krátké nohy, Rahule. Tohle špatně dopadne.“ „Drahoušku promiň, ale nezdá se ti, že to moc hrotíš? Pořád je to jenom parfém. Nemůže se ho dotknout tak moc, pokud zjistí, že ho máš už ode mě. Však on ti dá ještě spousty dárků které jsem ti zase nedal já. Třeba pohřební věnec.“ Plácla jsem ho přes stehno. „Já teď nemluvím o parfému, Rahule! Mluvím o nás dvou!“ Přivinul mě k sobě pevněji. „Však já vím. Ale to zvládneme, neboj! A nebij mě pořád!“ V tom mi zazvonil mobil. Byl to Robert, skončila mu výuka. Přijala jsem hovor. „Další zkoušky úspěšně složeny! Teď pojedu domů osprchovat se a převléknout. Pak hned vyrazím za tebou, ano?“ ozval se jeho milý hlas. „Jistě, budu tě čekat. Dnes ale zůstaneme u nás, ano? Venku stále prší…“ „Nemám s tím problém.“ odpověděl. „Jo, Robí, jsi pozvaný na večeři!“ sdělila jsem mu. Rahul vedle mě s sebou cukl nepříjemným překvapením nad mým oslovením Roberta. „Wow, společná večeře s tchýní a tchánem?“ řekl pobaveně Robert. Zasmála jsem se, ale byla ve mně malá dušička. Ten, kterého právě nazval tchánem, seděl vedle mě, dotýkal se mě, a bylo to jen pár hodin, co jsem se s ním pomilovala. „Víš, myslela jsem, že bychom s nimi mohli projednat to, o čem jsme mluvili…“ navrhla jsem „Myslíš naši cestu do Čech?“ „Ano.“ „Tak dobře, můžeme to s nimi probrat. Myslel jsem si, že to s nimi budu řešit, až bude jistější termín odletu, ale může to být už dnes. Nejspíš jsi jim už stejně něco naznačila, že?“ „Ano. Nezlobíš se?“ „Samozřejmě, že ne! Zas až tak nezáleží na tom, kdy je požádám o svolení. Aspoň budeme vědět, na čem jsme.“ „A Robí, mám pro tebe jednu zprávu. Chtěl bys u nás dnes spát?“ Rahul na mě vytřeštil oči a poklesla mu čelist. Na druhé straně telefonu se ozval zvuk, jako když někdo vyprskne pití. „Já jsem prase! Právě jsem se pobryndal energetickým drinkem! Zopakuj, prosím, svou otázku!“ „Ptala jsem se, jestli bys chtěl u nás spát.“ „To bych mohl? Pan Kapoor souhlasil?“ zeptal se nevěřícně. „Jistěže. Rahul souhlasil.“ Rahul se znechuceně zašklebil. „Pokud ti to dovolí rodiče, můžeš u nás dnes přespat.“ dodala jsem. „Jsem si jistý, že souhlasit budou! Tak do hodiny až hodiny a půl jsem u tebe, ano?“ „Budu se těšit.“ řekla jsem a položila telefon. Podívala jsem se na Rahula. Jeho tvář byla stažená vzteky. „Co je zase? Tohle jsme snad vyřešili už ráno, ne?“ zaútočila jsem. „Jistě!“ odsekl. „Rahule, nech toho!“ „Vždyť nic nedělám! Klidně si sem svého R-O-B-Í nastěhuj! Ne, to odvolávám, jinak to fakt uděláš!“ „Zase začínáš? Tvrdíš, že se hádat nechceš, ale přitom ty hádky vyvoláváš!“ „Nechci se hádat! Jenom jsem si naivně myslel, že když my dva… Prostě jsem čekal, že nebudeš na jeho přespání trvat!“ „Aha! A večer Simran řeknu: Promiňte, ale protože jsme se s vaším manželem dohodli na tom, že budeme milenci, tak tu Robert spát nebude. On by se mnou chtěl mít Rahul v noci sex a Robert by mu v tom jaksi překážel!“ Usmál se mé ironii. „To by asi zrovna vhodné nebylo. Ale mohlo by se jí přece říct, že mu to nedovolili doma!“ „Jasně! A Robertovi řekneme co? ,Prosím tě, až se tě Simran bude ptát, proč tu nespíš, tak jí řekni, že ti to nedovolili rodiče. Rahul nám plánuje noc plnou vášně, ale pšššt! Ona to nesmí vědět!‘ Rahule, přemýšlej trochu!“ Zase se zasmál. „Ty jsi tedy číslo! Ale přiznávám, že máš pravdu. Tohle by už asi opravdu prasklo.“ Pak si ale povzdechl. „No tak, jen tu přespí! Nebudu s ním mít sex!“ „Říkáš teď!“ „Rahule!“ „Dobře, dobře!“ zvedl ruce nad hlavu, jako že se vzdává. „Víš co? Určeme si pravidla! Ano, jsi můj milenec a miluji tě! Já jsem tvoje milenka. Jenže Robert je můj skutečný partner a to ne z mojí vůle. Víš moc dobře, že se to změnit nedá. Takže do toho vztahu nijak nezasahuj!“ „Obávám se, že tohle nedokážu! Není to legrační, jak se role obrátily? Dříve jsi ty musela vydýchat Simran. A dnes, když s ní už nemám intimní vztah, musím zase já překousnout Roberta!“ „V tom je ale veliký rozdíl, můj drahý! Simran je tvá manželka, kterou sis bral z lásky. Robert je muž, kterého jsi mi vnutil. Já musela trpět vaše doteky, které mě bolely, protože jsem tě milovala. Ty mě máš ale jen na sex, o který stejně nepřijdeš.“ „No jistě, vpal mi zase to, že je Robert moje práce…“ řekl nešťastně. „Nic ti nevpaluji, jen připomínám fakta.“ „Dobře, tedy. A přijdeš za mnou v noci?“ zajímal se. „Asi těžko, když tu bude on!“ Laškovně se usmál a začal pohybovat obočím nahoru a dolů. „Mám ještě pár prášků na spaní…“ „Nech toho! Jednu noc to vydržíš, ne? Nebo jsi tak moc závislý na sexu?“ „Na sexu s tebou ano! Ale dobře, dnes budu abstinovat, no! Ostatně nebude to poprvé, už jsem musel vydržet i déle. Ale teď se se mnou pojď ještě aspoň pomazlit, než ti dorazí tvůj R-O-B-Í.“ „Co máš proti oslovení Robí?!“ „Já? Vůbec nic! Jen, že jsi mistryně ve vymýšlení něžných oslovení.“ „Proč?“ „No, já jsem Rahu, on Robí.“ „A co? Obyčejné zdrobněliny jmen.“ „Neobyčejné! Protože jsou vymyšleny tebou!“ „Fajn, tak jsou neobyčejné. Ale mám pocit, že ti snad vadí, že Robertovi říkám Robí.?“ „No, upřímně, měl bych rád oproti Robertovi nějaká privilegia. Třeba to něžné oslovení.“ „Máš sex. On ne. To je dost velké privilegium, nemyslíš?“ „Nejsem hloupý, ani naivní. O tuhle výhodu jednou přijdu, protože začneš spát i s ním.“ „Jak to můžeš vědět? Už jsem ti říkala, že se mu do postele nehrnu. A on mi slíbil, že po mně nebude nikdy vyžadovat nic, co bych já sama nechtěla.“ Smutně se usmál. „Nic si nenalhávej. Jednou budeš chtít mít děti. A ty jaksi bez sexu samy nepřijdou. Vím, že si Roberta jednou k tělu připustíš.“ Oklepal se odporem. „Možná.“ připustila jsem, i když to pro mě bylo nepředstavitelné. Ale že bych nikdy neměla děti, to jsem si také neuměla představit. „Jedno privilegiuprivilegium budeš mít ale vždycky. Mojí lásku. Jenže to zase pro tebe nic neznamená.“ „Hej, jak tohle můžeš říct? Samozřejmě, že to pro mě znamená hodně! Ostatně si uvědomuji, že jen proto jsi souhlasila s mým návrhem. Kdybys milovala jeho, nikdy bys ho nepodvedla. Takže další důkaz toho, že jsem bezcharakterní. Využívám citů zamilované ženy pro své potěšení.“ Pokrčila jsem rameny. „To je už má hloupost, že se využívat nechám.“ Žďuchl do mě. „Teď jsi měla říct, že nejsem bezcharakterní!  A vůbec! Nechci, abys to brala tak, že tě využívám! Jen mi je s tebou prostě dobře!“ Přikývla jsem. „To musí být, když chceš mít za milenku zrovna mě, přitom tam venku na tebe čekají miliony žen, mnohdy hezčích než já, které by daly život za jedinou noc s tebou.“ „No ano, ale nebýt hercem, kolik z nich by mě chtělo?“ „Určitě spousty. Jsi velice atraktivní muž.“ „To jsem!“ řekl z legrace pyšně. „Ale u tebe jsem vždycky věděl, že mě nevnímáš jako celebritu. Navíc žádná z těch žen by mi nemohla dát to, co mi dáváš ty.“ „A to je co?“ Chvíli mlčel, pak řekl: „Hm, to ti nedokážu vysvětlit. Nepochopíš to.“ „Nejsem tak tupá, jak si myslíš!“ „Rozhodně si nemyslím, že jsi tupá. Ale jsou věci, které pochopí jen muž. A teď už přestaňme cokoliv řešit! Robert přijede už brzy! Chci si tě ještě užít. Pojď se válet, hladit, líbat se, mazlit…“ řekl, chytil mě za ruku a přitáhl si mě k sobě. Něžně jsem ho odstrčila. „Ráda se s tebou pomazlím, ale první musím uklidit to oblečení zpět do skříně.“ „S tím ti rád pomůžu, ať nám zbude více času pro sebe.“

Vzhledem k tomu, že mi bylo dovoleno dotýkat se Rahula, a on se zase dotýkal mě, ani jsem se na Roberta netěšila. Sice mi s ním bylo dobře, ale raději bych byla s Rahulem. Čekal mě další herecký výkon. Nesměla jsem na sobě dát znát, že bych byla raději někde jinde a s někým jiným. Jak se dalo čekat, čas strávený s Rahulem o samotě utekl příliš rychle. Bylo mi líto, že jsme prospali půl dne a tím promrhali naše společné chvilky. Když Robert zazvonil, objala jsem Rahula. „Ach jo, teď to bude moc těžké!“ Něžně mě políbil. „Ty to zvládneš!“ „Tím si nejsem tak jistá!“ „Neboj! Víš co? Já ti budu ze začátku oporou!“ „Jo? A jak?“ zajímala jsem se. Otočil se ke mně zády. „Vyskoč si! Odnesu tě za ním!“ „To nemyslíš vážně, že ne?“ zeptala jsem se se smíchem. „Ale ano, myslím! Copak ty nemáš ráda legraci?“ „To víš, že mám.“ Řekla jsem a vyskočila mu na záda. „Opravdu mě chceš takhle donést až k němu?“ „Ano, jsem tvůj milující otec a rád si s tebou hraji.“ Zdravou rukou mi podepřel zadek a rozeběhl se se mnou k výtahu. 

Nejsem jeho ženou ; pokračování CLXIII.

Rahul byl zpět během pár minut a zdravou ruku schovával za zády. „Mám pro tebe dárek! Jen doufám, že neskončí v té krabici ve skříni, jako vše ostatní, co jsi ode mě kdy dostala.“ řekl s úsměvem. „Co je to?“ zeptala jsem se nadšeně. „Nevím!“ řekl laškovně. „Nevíš, jaký dárek jsi mi koupil?“ „Samozřejmě, že vím. Ale jestli to chceš vědět i ty, budeš mě muset přeprat a dárek si ukořistit.“ usmíval se na mě. „Přeprat tebe?“ Přikývl. Ukázala jsem na jeho zlomenu ruku. „To mi moc práce nedá, mrzáku!“ Pořád se pobaveně uculoval. „Uvidíme!“ Rozeběhla jsem se, abych ho chytla. Ale navzdory svému zranění byl pořád mrštný. Vyhnul se mi jako nic a přeběhl na druhou stranu pokoje. Běžela jsem za ním, ale když už jsem byla skoro u něj, zase se mi vyhnul a utekl. Takto se to opakovalo ještě několikrát. Byla jsem o mnoho mladší než on, ale kam jsem se na něj hrabala s fyzičkou. Zatímco on mi stále pobaveně utíkal, já už sotva popadala dech. „To sis taky musel zlomit zrovna ruku? Nemohla to být radši noha?“ zeptala jsem se udýchaně. Zasmál se. „Ty jsi mi ale přejícná!“ Zase jsem doběhla k němu. Tentokrát už neutekl a vyndal zpoza zad úhledně zabalený balíček ve zlatém celofánu s velkou mašlí. Jenže mi ho nedal. Zvedl ho nad hlavu. „No tak, seber mi ho!“ laškoval stále. Několikrát jsem se snažila při výskoku balíček zachytit, ale marně. Rahul byl o 24 centimetrů vyšší než já a ještě k tomu měl dlouhé paže. Nedokázala jsem vyskočit tak vysoko, abych dárek ukořistila. Rahul se tomu pobaveně smál. „Budu ti muset kupovat dárky častěji. Zapomínáš se pak na mě zlobit, a ještě se mnou řádíš!“ „K čemu bys mi je kupoval, když mi je pak nechceš dát?“ stěžovala jsem si, ale z legrace. Naše dovádění mě těšilo stejně jako jeho. Na ten okamžik jsem opravdu zapomněla na všechny naše neshody, i na Roberta. Měla jsem zase pocit, jako by se nikdy nic zlého nepřihodilo a my si spokojeně žili náš příběh lásky. „Však já ti ho dám. Ale až si ho zasloužíš!“ „A čím si ho zasloužím?“ „Prostě si ho vybojuj! Jsem přece starý a ještě k tomu mrzák! Nedá ti to žádnou práci!“  zase přede mnou začal utíkat. Dostala jsem nápad. Nahnala jsem ho k mé posteli. Když u ní stál, skočila jsem k zemi, chytla ho za nohy a podtrhnula mu je. Tohle nečekal. myslel si, že ho budu dál nahánět. Takže když jsem mu nohama škubla, ztratil rovnováhu a po zádech se svalil na postel. Rychle jsem vyskočila ze země a hupsla na něj. Začala jsem se sápat po jeho ruce s dárkem, kterou měl zase nataženou nad hlavou. Balíček jsem m vyškubla. „Mám ho!“ zvolala jsem vítězoslavně. Rahul mi ovinul obě své ruce pevně kolem pasu. „A já mám tebe! Tak kdo je vítěz?“ „Samozřejmě, že já! Mám ten dárek a tobě se vykroutím, mrzáčku slaboučký!“ Objal mě ještě pevněji a zavrtěl hlavou. „Já tě ale nepustím! Navíc nemůžeš se mnou bojovat! Zlomila bys mi dlahu a pan doktor by se zlobil!“ Zasmála jsem se. „A zlobil by se na mě, nebo na tebe?“ Přimhouřil oči. „Teda, ty jsi zlá! Bylo by ti jedno, kdyby se na mě zlobil?“ Pohladila jsem ho po tváři. „Nebylo. Proto ti dlahu nezlomím, ale ty mě zase pustíš.“ „A proč bych to dělal?“ „Abych si mohla rozbalit ten dárek, který jsem si poctivě vybojovala!“ Zasmál se. „Jestli poctivě, to nevím!“ „Nebyla stanovena žádná pravidla! Řekl jsi mi, že ho mám vybojovat a ukořistit. Neřekl jsi ale jak!“ „To je pravda.“ přiznal a sundal ze mě ruce. Postavila jsem se a začala dárek rozbalovat. On se na posteli posadil, chytil mě za boky a strhl k sobě na klín. Konečně jsem dokázala sundat celofán i s mašlí. V ruce jsem držela zlatou plechovou krabičku, na které byla Rahulova fotografie a pod ní anglický nápis Tiger eyes. „Víš, co to je?“ zeptal se mě a bradu si opřel o mé rameno. Přikývla jsem. Byl to dámský parfém jeho vlastní značky. V tu ránu se mi vybavil rozhovor s Robertem, kdy jsem mu říkala, že si o parfém Rahulovi řeknu a on mě prosil, ať to nedělám, protože mi ho chce koupit on sám. Připomnělo mi to zase smutnou realitu, že už neexistuje žádný příběh lásky Petry a Rahula, a že už jsem zaslíbena jinému. Můj úsměv na tváři se změnil ve smutek. „Co se děje? Nemáš radost? Myslel jsem si, že si ten parfém přeješ!“ zeptal se zklamaně Rahul. Smutně jsem se usmála. „Ano, přála jsem si ho. A pochopitelně radost mám.“ „Tak proč to tak nevypadá? Co jsem zase pokazil?“ „Vůbec nic.“ řekla jsem sklesle a vstala z jeho klína. Byl také smutný a zmatený. „Chtěl jsem tě potěšit! Byla jsi tak veselá! Tak proč to teď vypadá, jako by ses měla každou chvílí rozbrečet?“ „Rahu, neřeš to, prosím…“ „Rahu… Tak už jsi mi dlouho neřekla. Když mi říkáš tak hezky, je to asi něco vážného.“ Posadila jsem se vedle něj. Chytil mě za ruku. „Tak mi řekni, co se stalo.“ vybízel mě. „Když ti položím pár otázek, odpovíš mi na ně konečně?“ zeptala jsem se. Zarazil se. „Ne na každou otázku dokážu odpovědět. Ale zkus to.“ „Proč se tohle všechno děje? Tolik jsem tě prosila, aby ses ke mně vrátil. Odmítal jsi to a dohodl mi manželství s Robertem. Od té doby se ale chováš, jako bys se mnou být chtěl! Zároveň ale neděláš nic proto, aby to tak bylo. Proč jsi tak zmatečný? Co pro tebe vlastně znamenám?“ Chvíli seděl mlčky. Pak se rozpovídal: „Jak jsem řekl, ne každou otázku ti dokážu zodpovědět. Je pravda, že jsi mě moc prosila, abych se k tobě vrátil. Jenže to prostě nešlo. Stalo se moc zlých věcí. Co se týče zasnoubení s Robertem, jednal jsem s horkou hlavou. Dnes bych to už znovu neudělal. Jenže zkus vystoupit už z rozjetého vlaku. Nejde to. Vím, že mi to máš asi za zlé. Ale dokážeš si představit, že bych to teď všechno zrušil? Dnes budou dozajista plné noviny článků o vašich zásnubách. Co by asi následovalo, kdybych je anuloval? Co čest mé rodiny, co tvoje čest, co Robertova rodina a nakonec, co samotný Robert? Možná si myslíš, že jsem sobec, kterému jde hlavně o jeho dobré jméno. Ale ve hře je víc, než zvuk jména Kapoor. Vím, že to asi nikdy úplně nepochopíš. V Čechách nemá zasnoubení žádnou váhu. Páry se běžně zasnubují, a pak to ruší. V Indii je ale zasnoubení bráno hodně vážně a hodně závazně. A zrušení tohoto svazku je bráno jako ostuda pro obě zúčastněné rodiny, ať už je na vině kdokoliv. Samozřejmě větší ostuda je to pro toho, kdo zásnuby anuluje. Ale toho druhého to také v očích veřejnosti poznamená. Na Roberta by si pak ukazovali s tím, že to je ten, kterého opustila snoubenka. Sama jsi už zjistila, co média dokážou. Víš, jaký by se strhl humbuk, abych to vaše zasnoubení zrušil? Dnes jsi mi řekla, že podceňuji tvou psychiku. Ale já ji vůbec nepodceňuji.  Další mediální nápor bys nezvládla. Robert by ti již nemohl být oporou. A já… Doma by vypuklo teprve to pravé peklo. Pokud tě doteď Simran terorizovala, nepřej si vidět, co by následovalo potom. A kdo by to odnesl nejvíc, kromě tebe? Děti! Tohle já nechci. A co Robertovo rodiče? Oba jsou už dost staří. I na jejich rodině by si média smlsla. Však to znáš. Některé plátky by házely špínu na nás, některé zase na jejich rodinu. Nějaký důvod by si vymyslely. Kromě toho by to oba Robertovo rodiče rozzuřilo. A hlavně jeho matka má chatrné zdraví. A Robert… evidentně tě miluje. Ublížili bychom mu. I ty jsi přiznala, že ho máš ráda. Kdyby se zasnoubení zrušilo, Svaran by se postaral o to,  abyste se už nikdy neviděli. Prostě už je to nemožné, z toho vycouvat. Ovlivnilo by to negativně moc životů. Všechno jsem tím zkazil, vím to. A nesnáším se za to. Ale napravit to už nemohu.“ Vše, co mi právě řekl dávalo celkem smysl. Sice v tom byla i jistá dávka jeho sobectví, ale měl pravdu i v tom, že by to mělo negativní dopad i na nevinné lidi. Nedokázala jsem se na něj ani zlobit. Stačilo mi, že on sám si to vyčítal. Rahul ale pokračoval: „A co se týká nás dvou… Naše zasnoubení jsem zrušil, vztah s tebou ukončil. Jenže tím nevymizela chemie mezi námi! Prostě mě stále velice přitahuješ. Už jsem ti jednou říkal, že ať se mezi námi stalo cokoliv, zůstala jsi pro mě tou nejkrásnější dívkou na světě. Když tě vidím, mám nezkrotnou touhu se tě dotýkat, líbat tě, milovat se s tebou. Myslel jsem si, že se to tvým zasnoubením změní, že dostanu zábrany. Ale nestalo se tak.“ Podívala jsem se mu do očí. „Takže ke mně už nic necítíš a jedná se jen o fyzickou přitažlivost?“ Díval se na mě tím svým bolestným pohledem, jako by se mi snažil říct: ,Promiň, ale je to tak.‘ Jen to nevyslovil nahlas, protože mě nechtěl ranit. Jenže pochopitelně to zabolelo stejně, i když to vysloveno nebylo. Jiskřička naděje se definitivně uhasila. Přestala jsem být pro Rahula ženou, kterou miloval, a stala jsem se kusem masa, se kterým by chtěl mít sex. „Ale co ode mě očekáváš?“ zeptala jsem se. Usmál se, ale byl to úsměv plný zoufalství. „Chtěl bych po tobě něco, co je hodně špatné.“ „A to je?“ „Abys ze mě udělala svého milence.“ Vytřeštila jsem na něj oči. Chytil mě za ruku a začal mě po ní hladit. „Nikdy jsi nepopírala to, že mě pořád miluješ. Taky mě ujišťuješ v tom, že s Robertem spát nechceš. Musíš přece po mně toužit tak, jako já po tobě…“ „Jsi dost domýšlivý, zdá se mi!“ „Možná. Ale především tě znám. Cítím, jak se chvěješ touhou, kdykoliv se tě dotknu.“ „Uvědomuješ si, co po mně chceš? Před chvilkou jsi řekl, že mě Robert asi miluje a zrušení zásnub by mu ublížilo. A kdybych ho s tebou podváděla, to by mu neublížilo? Co kdyby se to dozvěděl? Před zásnubami to bylo jiné! Nebyli jsme pár, co spolu chodí z lásky. Byli jsme jen dva lidé, o jejichž budoucnosti rozhodli jiní. Ale teď, teď už patřím jemu! Jak bych se mu mohla dívat každý den do očí?“ Odhrnul mi vlasy z krku a začal mě na něm něžně škrábat nehty. Milovala jsem to! „Rozhodnutí je na tobě. Ale věř, že by nikdy neměl šanci to zjistit, pokud bys mu to sama neřekla. On žije v domnění, že tě miluji jako otec a dobrý přítel a ty, že to máš stejně tak. I po tom, co se odstěhuješ k němu, nebude mu připadat divné, když za mnou půjdeš na návštěvu, nebo já tě vytáhnu na nějaký výlet. Ovšem pokud cítíš, že na to nemáš žaludek, já to budu muset respektovat.“ „Rahule, máš ty vůbec charakter? To jsem se v tobě tolik mýlila, nebo ses tak moc změnil? Když si vzpomenu na naše začátky, jak jsi byl špatný z toho, že podvádíš Simran … A teď chceš podvádět nejen ji, ale i Roberta! Nevinného chlapce, který tě bezmezně obdivuje!“ „Svůj charakter jsem ztratil ve chvíli, kdy jsem zaprodal v návalu vzteku a zaslíbil tě rodině Khanů. Beztak už na mě dopadne boží hněv a shořím v pekle! Za to, co jsem provedl Simran, za to, co jsem udělal tobě. Můj chtíč je ale velký a nedbám trestu, který za to přijde. Ale ty si svůj charakter můžeš zachránit, když mě odmítneš.“ „A ty si dokážeš představit, že by ses k Robertovi choval jako ke svému zeti, jako by se nic nedělo, přitom by jsi mu za zády se mnou spal?“ Potutelně se usmál. „Ještě jsi neřekla ne! Ty tu nabídku zvažuješ!“ Plácla jsem ho přes ruku, kterou mě škrabkal. „Protože mě tu rozptyluješ! A neodpověděl jsi mi!“ Když zjistil, že na mě jeho doteky účinkují přesně tak, jak chtěl, naklonil se ke mně a začal mě na krku laskat rty. U toho šeptal: „Jsem herec. Ještě k tomu bezcharakterní člověk. Už skoro rok se přetvařuji před vlastní rodinou. I před ním jsem se už musel přetvařovat. Myslím, že jsem v tom celkem úspěšný.“ „Ty jsi z toho děláš ještě legraci!“ odpověděla jsem už se zrychleným dechem. Spojení mého krku a Rahulových rtů pro mě byla vražedná kombinace.  Nával vzrušení mi udělal tmu před očima. „Mýlíš se. nežertuji. Jsem bezcharakterní a špatný člověk. Přestal jsem si dělat iluze o sobě samém. Bůh mě potrestá tak jako tak. Proč potom zbytečně bojovat s chtíčem, když je to tak bolestivé? Ale ty jsi mi stále neodpověděla na mou nabídku!“ šeptal, aniž by se přestával dotýkat rty mé šíje. „A nemohl bys mě přestat laskat, abych si to mohla promyslet s chladnou hlavou?“ „Nemohl. Tohle je totiž zkouška tvého charakteru. Pokud mě budeš chtít odmítnout, uděláš to bez ohledu na to, co ti právě provádím!“ Chytla jsem ho za vlasy a drsně mu zvrátila hlavu dozadu, až sykl bolestí. „Jsme oba bezcharakterní!“ řekla jsem a začala ho divoce líbat. Hnusila jsem se sama sobě. Ale byl to jediný způsob, jak si v životě udržet Rahula i Roberta. Výčitky svědomí mi ale vydržely jen pár vteřin, než trochu zaskočenému Rahulovi došlo, že mé počínání značí souhlas s jeho návrhem. Začal v líbání spolupracovat. Po chviince ale přestal a odtrhl se. Začal rychle shazovat moje oblečení z postele na zem. „A žádné stěhování nebude, dokud to nebude nutné!“ řekl. Když odhodil poslední kousek mých svršků, vrhl se na mě tak, jako by sexuálně abstinoval dlouhé roky.

 

Nejsem jeho ženou ; pokračování CLXII.

Byla jsem u stolu první. To se mi stalo poprvé za celou dobu, co jsem u Rahula žila. V klidu jsem se usadila na své místo a čekala, až dorazí ostatní. Kuchařka přede mě položila talíř se sendvičem. Usmála jsem se na znamení díků. V tom vyšla z ložnice Simran s pusou od ucha k uchu. Popřála nám dobré ráno. „Zdá se, že jste se dobře vyspala.“ řekla jsem trošku rýpavě. „Ano, velice dobře. Vím, že se téhle rodině blýská na lepší časy.“ Hned jsem věděla, že tím myslí moje zasnoubení, a to, že brzy opustím dům. Do kuchyně přišli i Raj s Anjali a také popřáli dobré ráno. Anjali se na mě podívala. Neušly jí moje kruhy pod očima. „Měla jsi těžkou noc?“ zeptala se soucitně. Určitě si myslela, že jsem ji celou proplakala. Usmála jsem se na ni. „Ne tak, jak si myslíš. Jsem v pohodě, Anjali.“ „Dobré ráno.“ Ozvalo se znovu, tentokrát od příchozího Rahula. Všichni se na něj podívali a zůstali vyjeveně zírat. !Co se ti stalo, drahý?“ zeptala se šokovaně Simran, ukazujíc na jeho ruku v dlaze. Podíval se na mě. Já se na něj koukala pobaveně. Chtěla jsem vědět, jakou výmluvu si vymyslí. On se začal zase rozpačitě drbat ve lasech. Nechápala jsem, že Simran po tolika letech s ním ještě nevěděla, co to gesto znamená. „Měl jsem špatné sny. Hodně jsem se převracel a bouchl jsem se rukou o noční stolek. Je to zlomené. Dnes musím na dotočení sádry. A pochopitelně nemohu natáčet. Opět!“ „A jak ses dostal do nemocnice? Snad jsi sám neřídil!“ zajímala se jeho manželka. „Ne, sám ne. Petra mi pomohla.“ Ukázal směrem ke mně. „A proč jsi ji budil? To jsi nemohl probudit mě?“ cítila se ukřivděně. „Nebudil jsem nikoho. Petra ještě nespala. Proto jsem poprosil o pomoc ji. Jinak bych řekl samozřejmě tobě. Ale bylo to zbytečné. Já to odřídil levačkou, Petra řadila.“ „já to mohla odřídit celé a nemusel ses namáhat.“ „Bez starostí, Simran. Zvládli jsme to dobře. A Petra mi moc pomohla i v nemocnici. Zařídila, že mě vzali přednostně.“ „No jo, copak naše dokonalá Petra.“ Řekla mírně uštěpačně Simran. Rahul ji pokáral pohledem. „Mám si tedy vzít volno? Kdo tě doveze na dotočení sádry? To zase pojedete spolu?“ zeptala se. „Není nutné, aby sis brala volno. My to s Petrou jistě zvládneme. Nebo s tím máš, Petro, problém?“ Zavrtěla jsem klidně hlavou. „Nemám. Navíc neřekli v nemocnici, v kolik přesně máš přijet. Odpoledne za mnou přijede Robert, až skončí ve škole. Myslím si, že on tě tam odveze velice rád.“ Rahul se nadechl, aby něco řekl. Jistě chtěl namítat, že to nebude nutné. Dokázala jsem si představit, jak se mu příčí ta myšlenka, že by někam s Robertem jel. Ale nestihl říct vůbec nic. Simran promluvila dřív. „Robert přijde k nám, nebo jdete někam ven?“ Pokrčila jsem rameny. „Ještě nevím. Vzhledem k monzunovým dešťům se toho venku moc dělat nedá. Takže buď budeme tady, nebo pojedeme k Robertovi. To se ještě domluvíme, až dorazí.“ „Zůstaňte klidně tady, Petro. A Robert by se mohl zdržet na večeři. Co ty na to?“ nabídla Simran a já nestačila zírat. „Dobře. Bude určitě moc rád.“ souhlasila jsem. „Vlastně se to hodí. Chtěl s vámi o něčem mluvit.“ dodala jsem. „A o čem?“ zeptal se se zájmem Rahul. „To nechám až na něj.“ odpověděla jsem s úsměvem. „Tak jsme domluvení! Večer se tu sejdeme všichni.“ řekla s úsměvem Simran. Mohla jsem ji nesnášet sebevíc, ale v tu chvíli mi jí bylo až líto. Její změna v chování byla proto, že si od Roberta slibovala vyřešení jejich manželských problémů. Já ale věděla, že jejich vztah se už neurovná nikdy. Možná, že ji Rahul neopustí, ale už se nejspíš nikdy nevrátí k ní do ložnice. A i kdyby ano, rozhodně s ní už nikdy nezačne žít sexuálním životem. Natolik se mu zhnusila svým chováním, že by to ani se zatnutými zuby nedokázal. Vlastně jsem v tu chvíli pocítila nával nenávisti k Rahulovi. Ať byla Simran jakákoliv, musela jsem uznat, že teď byla v podobné situaci, jako já. Nebo spíš se do ní měla brzy dostat. Ke mně se Rahul nehodlal vrátit, přesto mi svým chováním dával plané naděje. A o tom, že už se Simran nechce být, věděl moc dobře. Přesto ji nechával v tom, že se to mým odchodem možná urovná. I když ví, že neurovná. Nebo snad v tomto lhal mně? Pokud ano, měla bych na něj vztek ještě větší. Na okamžik jsem se zase stala válečnou Petrou, která chtěla Rahulovi ublížit úplně stejně, jako on mně. Významně jsem si odkašlala a řekla: „Simran, chtěla jsem se vás na něco zeptat. Nebo spíš požádat o svolení.“ Byla překvapená. „Na svolení? Mě? Na jaké svolení?“ Rahul vytušil nějaký podraz, takže na mě visel pohledem stejně jako jeho žena. „Vím, že to není pro Indii typické, ale… Mohl by tu Robert někdy zůstat přes noc? Nebo já u něj?“ Rahul zůstal v šoku, až mu z toho spadla brada. I Simran byla zaskočená, ale spíše z toho, že se ptám jí, když vím, že o všech důležitých věcech rozhoduje Rahul. „Proč se ptáš na svolení zrovna mě?“ zeptala se. „Protože jsem si nemohla nevšimnout, že co se týče mě a Roberta, jste přívětivější, než Rahul.“ „No, ano. Všimla jsem si, jak je na vás přísný. Já si myslím, že s tím nebude problém.“ Odpověděla mi Simran s úsměvem a Rahulovi poklesla čelist ještě víc. „Já snad špatně slyším!“ řekl nevěřícně. „Tohle prostě nepřichází v úvahu, aby ti dva spolu strávili noc v jednom domě ještě před svatbou!“ protestoval. „Ale drahý, o co jde? Jsou to dospělí lidé. Myslela jsem, že si zakládáme na tom, že jsme moderní rodina.“ Odporovala mu Simran. „To ano, ale jsou věci, které jsou víc než nevhodné!“ rozčiloval se dál. Simran pohlédla na Raje a Anjali. „Běžte už do školy. U tohoto rozhovoru nemusíte být.“ Obě děti se beze slova zvedly a odešly. Zdálo se, že už si zvykají na to, že to mezi jejich rodiči není zrovna růžové. Časté hádky a musely si i všimnout, že jejich otec již nespí v ložnici s jejich matkou. „Rahule, docela by mě zajímalo, proč se takto chováš. Oba víme, že tato tradice je hlavně k zachování cti dívky. To je ale u Petry zbytečné. Ona není přeci pannou již dávno. Navíc sám nejlépe víš, že už se od tohoto upouští i tady v Indii. Ano, rodiny žijící po staru na to pořád dbají. Ale jinak… Například ta tvá mladičká kolegyně. Jak se jmenuje?“ „Nevím, kterou myslíš. Většina mých kolegyní je mladá.“ „No ta, se kterou jsi natáčel poslední film.“ „Ach ta!  Taani.“ „Ano, to je ona! Taani žije se svým snoubencem již několik měsíců a nejsou oddáni.“ „Taani ale není mým dítětem!“ „To já také ne!“ vložila jsem se do hádky. Rahul mě jen probodnul pohledem, Simran nereagovala nijak. „Nikdy mi ale nepřišlo, že bys tím byl po bouřen!“ „Nechápu, co se stalo, že se Petry najednou tak zastáváš.“ Nechápal Rahul. „Co já vím, nemohla jsi jí přijít na jméno.“ „Ano, ale v tomhle jsem s ní zajedno. Oba víme, že nechtěla o zásnubách a svatbě s Robertem ani slyšet. Čekala jsem, že bude dělat potíže. Ale nedělá je! Dokázala si během chvíle k němu najít cestu. A my bychom měli být vstřícní a v ničem jim nebránit. Pokud nebude mít Svaran a jeho paní s jejich společnou nocí pod jednou střechou problém, také bychom to měli dovolit.“ Rahul nevycházel z údivu. „Kde je má manželka Simran, která vždycky nechávala důležité rozhodnutí na mně a nijak se mi neprotivila?“ Simran si dala bojovně ruce v bok. „Zdá se, že jsem se od Petry něčemu naučila.“ „To ses tedy naučila správnou věc!“ Opět jsem se musela do hádky vložit. V tu chvíli jsme nebyly se Simran nepřítelkyně, ale spojenkyně. „Jsi nespravedlivý ke své manželce, Rahule! Nebyl jsi to zrovna ty, kdo mi říkal, že by bral, kdyby si Simran uvědomila, že ti je rovna, a tak má stejné právo o všem rozhodovat jako ty?“ „No jistě, teď se z vás nakonec stanou nejlepší přítelkyně, ne?“ vztekal se Rahul. Sebevědomě jsem se před něj postavila a chladně se mu podívala do očí. „Já ti něco povím. Jsem moc ráda, že jste mi našli někoho, jako je Robert. To je chlap k nezaplacení. Kdybych si našla někoho sama, ještě by to byl někdo podobný tobě. To bych se pak ale nikdy nevdala. Ani za nic bych si nevzala chlapa, jako jsi ty! Nevíš, co chceš. Když se ti Simran podřizovala, bylo to špatně. Když má svou hlavu, je to taky špatně. Když šla proti mně, vadilo ti to. Teď, když je na mojí straně, taky se ti to nelíbí. Ty jsi vážně příšerný mužský! Fakt už se těším, až opustím tento dům a budu mít pokoj od těch tvých nálad.“ To, že jsem udeřila na citlivé místo, jsem poznala hned. Jeho oči se zase začaly lesknout, jak se v nich nahromadily slzy. Cítila jsem, jak se mi začíná svírat srce úzkostí z toho, že je smutný. Snažila jsem se ale zachovat kamennou tvář. Rahulovu zranitelnost prozrazovaly jen jeho oči, jinak si také stál tvrdě za svým. „Že zrovna ty mluvíš! Ještě před pár dny jsi tu klečela na kolenou, ať tě Robertovi nedávám. A teď je to tvoje největší láska!“ „Protože jsem za těch pár dní zjistila, jak je úžasný! No, každopádně už jsem ti řekla, že si od tebe poroučet nenechám. Jestli nedovolíš, aby spal Robert tady, půjdu já k němu a ty tomu nezabráníš. Kašlu na jakoukoliv pokoru, když ty se chováš takhle! Musel bys mě zamknout v pokoji, abys tomu zabránil. Ale pak by mě velice zajímalo, jak bys to vysvětlil rodině Khanů, že až do svatby mě nesmí Robert vidět.“ „To jsi vážně taková nymfomanka, že nevydržíš tři měsíce?“ „Rahule, to ty tu pořád mluvíš o sexu! Já ani jednou neřekla, že chci mít s Robertem sex. Jen prosím o společnou noc pod jednou střechou.“ „Jaký smysl má tedy ta společná noc, když nejde o sex, hm?“ „Prostě mi je s ním dobře. On mi rozumí, je mou spřízněnou duší. Chci ho mít na blízku. Není to o sexu. Ale to ty asi nepochopíš. Jsi to evidentně ty, co nedokáže ležet vedle ženy, aniž by s ní neměl sex!“ „A dost!“ zakřičel Rahul. „Fajn, vyhrály jste! Dělejte si, co chcete. Pro mě za mě se k němu hned nastěhuj!“ řekl vztekle a odešel. Podívala jsem se na Simran. Čekala jsem nějakou výtku, že jsem to přehnala, ale neudělala to. „Miluješ ho?“ zeptala se. Zalapala jsem po dechu. Skutečně odhalila, jak moc Rahula miluji, a prot mě tak bolí jeho jednání, a právě proto se snažím zraňovat i já jeho, abych mu svou bolest oplatila? „Zamilovala ses do Roberta?“ zeptala se znovu, a já v duchu děkovala bohu, že jsem spontánně nezareagovala hned. „Ach ne, není to láska. Spíš jen dobré přátelství.“ Položila mi ruku na rameno. „Jistě se ho naučíš milovat.“ Nevycházela jsem z údivu. Přede mnou stála ta Simran, se kterou mě Rahul seznámil po mém příletu do Indie. Žádná nenávist, ale pochopení. „Odpusťte Simran, ale co ta vaše změna chování ke mně?“ Usmála se. „Pořád trvám na tom, že je to tvá vina, že se tato rodina tak narušila. Ale když vidím, jak se máš k Robertovi a nesnažíš se být za každou cenu odtažitá, je mi už jasné, že jsi žádné zlo nenapáchala úmyslně. Dnes už máš Roberta skutečně ráda. Ale vím, že ty první dny jsi to dělala hlavně kvůli nám. Nebo spíš pro Rahula. Vím, že kvůli mně ne. Ale i tak. Čekala jsem, že budeš dělat problémy. Neděláš je, a jsem ráda. Proto mě ale vytáčí, že je začal dělat Rahul sám. Nevím, proč je takový. Hodně se změnil. Ale stále doufám, že s tvým odchodem se to vrátí do našeho standardu.“ Ta žena byla skutečně velice naivní. „Musím už jít do práce. Uvidíme se u společné večeře. Snad se tu zatím s Rahulem nesežerete.“ řekla a odešla.

Věděla jsem, že Rahul nevydrží být zavřený celý den v pracovně, nebo pokoji pro hosty, když jsme v domě sami, nepočítaje Mohini a Samara. Minimálně jsem mohla očekávat, že mi přijde vyčíst některé věci, které jsem během hádky řekla. Jenže ze mě se začínala stávat také solidní potvora, co mu nic nedarovala. Když mě mohl on stále zraňovat, proč bych nemohla i já? Vyndala jsem ze skříně svůj kufr a vyházela na postel veškeré své oblečení. Něco jsem naskládala do kufru, něco jsem nechala na té posteli, aby to vypadalo, že jsem uprostřed balení. Pak jsem si jen sedla a nastražila uši, abych Rahula nepřeslechla. Nečekal jsem ani nijak dlouho. Když jsem uslyšela zastavující výtah a následné kroky, vrhla jsem se k posteli a začala skládat do kufru zbylé oblečení. Ozvalo se zaťukání. Vyzvala jsem ho, ať jde dál. Vešel a zůstal vyjeveně koukat. „Co… Co to děláš?“ zeptal se. „Oslepl jsi? Balím si své věci.“ Odvětila jsem chladně. „No, to vidím. Ale proč?“ „Neřekl jsi snad, že se můžu klidně hned k Robertovi nastěhovat?“ „To nemyslíš vážně, že ne?“ nechtělo se mu věřit. „Proč by ne? Co záleží na tom, jestli s ním začnu žít teď, nebo až za tři měsíce?“ „Mně na tom záleží!“ řekl rázně. „Opravdu? A proč? Zasnoubení se konalo přece právě proto, abych z tvého domu odešla. Tak nač čekat na svatbu? Ty, Simran a ani já už nechceme, abych tu bydlela. Tak proč déle čekat? Kvůli tradicím? Jak jsem se od Simran dozvěděla, už to není tak horké s jejich dodržováním u mladých lidí. Tak tu nehraj žádnou komedii.“ Přiskočil ke mně a začal mi z rukou rvát šaty, abych je nemohla uložit do kufru. „Nikam nepůjdeš, jsem řekl!“ zakřičel. Výhružně jsem na něj ukázala prstem. „Neopovažuj se se mnou takhle mluvit. Z jakého principu mi rozkazuješ a křičíš na mě? Já tě nemusím poslouchat, a také, že nebudu.“ „Už mě nemiluješ, že?“ zeptal se. „Proč se pořád zajímáš o to, co k tobě cítím? Sejde na tom? Ať řeknu ano, či ne, výsledek bude stejný. My dva spolu už nebudeme a já se za tři měsíce provdám. A vážně mi nejde na rozum tvé chování. Sám jsi mi takto život nalajnoval, tak teď mi pořád nevyčítej, že podle toho žiju.“ „Nevyčítám ti to. Jen nechápu ten obrat. Nechtěla jsi ani slyšet o tom, že by ses s ním měla zasnoubit, a teď…“ „Rahule, prober se už! Víš, jak tohle všechno působí? Že jsi mi chtěl Robertem skutečně zničit život. Že ses chtěl koukat na to, jak trpím a jsem nešťastná. A teď nemůžeš rozdýchat to, že se ti to nepovedlo.“ „Tak to vůbec není. Jen nechápu, jak jsi mohla tak rychle otočit. Tvrdila jsi, že miluješ jen mě a jsem jediný, s kým chceš strávit život. Říkej si tomu, jak chceš, třeba uražená mužská ješitnost. Ale čekal jsem, že budeš ohledně Roberta vzdorovitá a budeš se snažit dostat mě zpět.“ „Tak, a je to tady! Definitivně jsi zmagořil! Vzpomeneš si ještě, když jsem opravdu vzdorovala? Když jsem se snažila utéct? A když jsem tebe prosila na kolenou, abys mi odpustil? Snad nejsi ještě tak starý, abys zapomněl ma události pár dní staré!“ Zmínka o jeho stáří pro něj byla zase bolestivá. Uvědomovala jsem si to. Jeho bolest bolela i mě, ale byla jsem nekompromisní. „Všechen můj vzdor a prosby byly marné. Tak jsem se rozhodla smířit se se svým osudem. A ty se zase smiř s tím, že se ti nepodařilo mě zdeptat. Dost jsi podcenil mou psychiku! Je silnější, než sis myslel.“ Rahul mě chytil za rameno a zhluboka se mi podíval do očí. „Bolí mě, když se hádáme. Nesmírně mě bolí, když mi naznačuješ, že jsem starý. Ale úplně nejvíc mě bolí, když si myslíš, že jsem tě chtěl udělat nešťastnou a dokonce tě zdeptat. Celé je to jen o tom, že jsem v šoku z toho, že sis dokázala tak moc Roberta oblíbit za pouhý týden. Ale asi má velké charisma, které já jako muž vidět nemohu.“  „Rahule, vzpomínáš si na naše začátky?“ zeptala jsem se. „Vzpomínám si na každý okamžik, co jsem s tebou zažil.“  Tahle věta mě zahřála u srdce,  ale dělala jsem jako že nic. „Tak si vzpomeň, jak dlouho jsme se znali, když jsme spolu strávili první noc! Bylo to jen pár hodin a dokonce jsme se i pomilovali! Vzomeň si, jak dlouho jsme se znali, když jsme si řekli, že jsme se do sebe zamilovali! A jak dlouho jsme se znali, když jsi z Berlína odlétal zpět domů, a já chtěla, ať mě vezmeš s sebou! Tohle všechno se stalo mnohem dřív, než po týdnu. A ty se tak moc divíš, že jsem se naučila mít Roberta ráda za sedm dní? Dá se zamilovat na celý život během kratší chvíle. Tak se nediv, že mám Roberta ráda.“ Rozzářily se mu oči. „Zamilovat se na celý život..“ zopakoval má slova. Až v tu chvíli mi došlo, co jsem vlastně řekla. Opět za mě promluvilo srdce. Nemělo už zase smysl hrát si na skálopevnou. Ale ani jsem ho nijak nechtěla utvrzovat v tom, že to, co jsem právě řekla, bylo myšleno přesně tak, jak to pochopil. Takže jsem prostě mlčela, ať si on myslí, co chce. On ale čekal, že něco řeknu.  Naléhavě se na mě díval a jeho oči prosily, ať promluvím. To určitě! Kolikrát už moje oči prosily, ať jeho ústa přestanou být zamčená a vyznají mi lásku! Nedočkala jsem se, tak ani on se nedočká! Tedy pokud se mě nezačne dotýkat. Tomu jsem nedokázala odolat nikdy. Snad mi v tu chvíli četl myšlenky, protože se ke mně začal pomalu přibližovat. Těžce jsem polkla. Už bylo na čase, abych se naučila odhánět ho. Když ne kvůli sobě, tak kvůli Robertovi. Vůči němu to bylo hodně nefér. Jenže já na to nebyla dostatečně silná. A Rahul to dobře věděl! Napadlo mě, kam se podělo jeho předsevzetí, že se mnou po zásnubách nebude mít už nic. Sice se mnou nespal, ale měl snahu se mě dotýkat tak, jak by neměl. I teď se mě chystal obejmout. A já tam stála a čekala, až to udělá. Ale nedokončil to. Přerušil ho zvonek. Podivila jsem se, kdo může přicházet tak brzy ráno. „Že by nešel Robert dneska do školy?“ zeptala jsem se spíš sama sebe. Rahul ale zavrtěl hlavou. „To je pro mě.“ „Někoho čekáš?“ zeptala jsem se překvapeně. Zasmál se. „Představ si, že do domu, kde bydlím, za mnou lidé chodí.“ „No, moc návštěv jsem tu zatím nezažila…“ Přikývl. „Ani tohle není návštěva. Jen mi něco nesou. Hned jsem zpátky.“ řekl a odešel. Posadila jsem se na postel. Nikdy tomu snad nebude konec! Nikdy nepřestanu doufat, že se něco změní, a my s Rahulem budeme zase spolu! Přitom jsem věděla, že teď je to už nemožné víc, než předtím! Nebyl zadaný už jen Rahul, ale i já. A i kdyby snad někdy Rahul projevil zájem se mnou zase být, dokázala bych takto Robertovi ublížit? Zrovna jemu, který se mě tak usilovně snaží vytáhnout z bahna, ve kterém se brodím a nedokážu z něj vylézt? Sama jsem nevěděla, jestli bych dokázala Roberta kvůli Rahulovi opustit, nebo ne. Ale věděla jsem, že bych dokázala být natolik podlá, abych byla Robertovi s Rahulem nevěrná, kdyby o to Rahul stál. Milovala jsem Rahula natolik, že bych ho nedokázala odmítnout. Nejde od sebe odehnat toho, pro koho žijete tělem i duší.